POROD U KLÁŠTERNÍCH DVEŘÍ

Z vašich příběhů - Porod u klášterních dveří
Dobrý den, posílám jednu úsměvnou příhodu, která se mi kdysi stala. Tedy alespoň já na ni dodnes s úsměvem vzpomínám.
Naše milovaná teta Růženka byla řádová sestra. V době, kdy se tento příběh odehrál, jí bylo přibližně pětaosmdesát let. Byla to nesmírně laskavá, pokorná a přívětivá žena. Taková ta kouzelná babička jako vystřižená z knížek Boženy Němcové. Osůbka, které by člověk snesl modré z nebe.
A přestože už měla svůj úctyhodný věk, rozhodně to nebyla žádná křehká stařenka, která by jen tak seděla v křesle. Jednou se například nechala od dětí vytáhnout za ruce na trampolínu a pak tam v řeholním hábitu skákala jako o život. Děti byly nadšené a teta zřejmě ještě víc. Měla v sobě neuvěřitelnou radost ze života a smysl pro humor, který by jí mohl leckdo závidět.
Jednoho dne potřebovala odvézt do jiného kláštera na exercicie, což jsou duchovní cvičení. V naší rodině by se o tuhle službu klidně mohla strhnout bitva, protože tetu Růženku všichni zbožňovali, ale teta si vyžádala přímo nás. Mě a mého přítele.
Cesta proběhla bez problémů. Ty nastaly až v okamžiku, kdy jsme dorazili ke klášteru.
Před námi se tyčily dvě dřevěné brány. Jedna obrovská, určená pro vjezd automobilů, a druhá, menší, pro pěší.
Zaparkovala jsem auto, nechala přítele s tetou uvnitř a vydala se ke vchodu pro pěší. Na vratech nebyla klika, pouze velká koule. Zazvonila jsem tedy a do mikrofonu slušně požádala o vpuštění dovnitř.
Z reproduktoru se ozval tenoučký, něžný hlásek, který jako by patřil víle Amálce.
„Tlačte,“ zazpíval ten hlásek.
Poslušně jsem se opřela do vrat a zatlačila.
Nic.
Zazvonila jsem znovu.
„Tlačte,“ zopakovala Amálka, tentokrát o něco důrazněji.
Tak jsem zabrala. Pořádně. Vrata se ovšem ani nepohnula. A to jsem konstitučně i prostorově podobná Heleně Růžičkové.
Znovu jsem zmáčkla zvonek.
„Tlačte víííc!“ ozvalo se ostře z reproduktoru.
Tak tlačím víc. Jako kráva. Opírám se do těch zatracených vrat celou svou vahou, ale výsledek je stále stejný. Ani milimetr.
Znovu zvoním.
„No tak tlačte! Víc! Ještě víííc!“
Amálčin hlásek už ztrácel svou původní něžnost a nabýval na naléhavosti. Já mezitím začínala ztrácet síly i důstojnost.
Tlačila jsem, až jsem měla pocit, že ve mně každou chvíli něco rupne nebo že porodím. Ačkoliv jsem nebyla těhotná. Vrata ale stále odolávala.
V jednu chvíli už jsem byla rozhodnutá, že o pár kroků ustoupím, pořádně se rozběhnu a vezmu to na berana. Ramenem. Buď povolí vrata, nebo moje rameno. Něco už ale konečně povolit musí.
Říkala jsem si, že zákonitě už musela povolit i morálka víly Amálky, která možná u čudlíku k otevření vrat kleje jako rodilý neznaboh.
Představila jsem si drobnou řádovou sestru na druhé straně reproduktoru. Jak stojí u domovního telefonu, poslouchá moje opakované zvonění, postupně rudne, zatíná pěsti a nakonec praští pěstí do zdi:
„K*rva, sakra práce, já tam snad budu muset dojít!“
Nevím, jestli to tak skutečně probíhalo, ale vzhledem k mojí neschopnosti otevřít vrata bych se vůbec nedivila. Ta představa mě dohnala k hysterickému smíchu.
Nakonec Amálce docvaklo, že vrata jsou ZAMČENÁ! Tenhle souboj jsem opravdu nemohla vyhrát.
Víla Amálka mi tedy druhým tlačítkem otevřela velkou vjezdovou bránu. Naskočila jsem do auta a sláva! Byli jsme uvnitř.
Tetu Růženku přišla přivítat další řádová sestra. Zírali jsme na ni s otevřenou pusou, protože byla velmi, jak to jen nazvat, neobvyklá.
Na nose měla brýle jako Harry Potter a na hrudi cosi, co nápadně připomínalo Madonninu proslulou špičatou podprsenku. Když se ke mně přiblížila, málem mi jedním z těch hrotů vypíchla oko.
Tetu Růženku jsme nakonec v pořádku předali, rozloučili se a vydali se na cestu domů.
Samozřejmě jsem jí později musela celý svůj zápas s klášterní bránou vylíčit. A to jste měli vidět.
Teta Růženka se smála tak, až jí tekly slzy. Nohy měla křečovitě překřížené, protože se ze všech sil snažila, aby si při tom smíchu necvrnkla do spoďárů. Čím víc jsem jí popisovala své zoufalé tlačení a rozčilenou vílu Amálku, tím víc se řehtala.
Teta Růženka už bohužel mezi námi není. Ale jsem si naprosto jistá, že celou dobu, co tenhle příběh píšu, mi z nebe kouká přes rameno a zase se u toho směje na celé kolo.
Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne - však vy víte.