VÍLA ZUBĚNKA - VÁNOČNÍ BESÍDKA

Z vašich příběhů - Vánoční besídka
Moje sestřenice má vnučku Rozárku. Často se všichni navštěvujeme, jsme si blízké, takže i já holčičku občas hlídám.
Tříletá Rozárka je dítko veselé, zvídavé a také zdravě užvaněné.
Před Vánocemi ke mně přišla s prosebným výrazem.
„Teto, my máme ve školce besídku a já bych moc chtěla být víla.“
Netušila jsem, proč se obrátila zrovna na mě, ale to, že já jsem v jejích očích ta nejpovolanější osoba, mě samozřejmě potěšilo.
A samozřejmě jsem neměla ani ponětí, co doopravdické víly nosí, takže jsem zalarmovala kamarádku, která má doma věkově podobnou holčičku.
Poté, co si naši malou zkušeně prohlédla, projela internetové stránky a objednala moc krásné šatičky pro vílu.
Růžové, nadýchané, s volány měnícími duhové barvy, přecházející do bleděmodré. Nadýchané rukávky, stříbrný límec s růžovými kamínky. Koupila i křidélka. Stříbrná, s motýlky. Růžové lakované botky s mašlí jsem pak vybrala já s Rozárkou.
Krása. Určitě si to umíte představit.
Dva dny před besídkou byla Rozárka zase u mě doma. Hrály jsme si, povídaly o besídce, zašly na hřiště před domem. Když nastal čas večeře, nechala jsem ji, ať se na chvilku zabaví sama, než uvařím krupicovou kaši, kterou si u mě objednala. Byla to rychlovka.
Nastal den D.
Malou jsme oblékly, vyčesaly blond lokýnky, připnuly třpytivé kytičky, poprášily glitterem, lehounce zrůžověly tváře a na pusu daly lesk. Botky klapaly, křídla se mihotala, jeden by se nad tou roztomilostí úplně rozplynul.
Já na besídku s nimi nejela. Měla jsem bohužel jiné povinnosti.
Dva dny poté jsem napsala Rozárčině mamince. Vůbec mi totiž nedala vědět, jak besídka dopadla. Dokonce neposlala jedinou fotku.
Zazvonil telefon. Aha, tady se někomu nechce psát.
„Tak ti nevím, jestli se máme odstěhovat, nebo propadnout, nebo jestli nás nezavřou,“ ozval se z telefonu zoufalý hlas Rozárčiny maminky.
Překvapeně jsem vyjekla: „Cože?!“
Z druhé strany zazněl povzdech.
„No… besídka probíhala dobře. Do chvíle, než nastoupila naše Rozárka.
Každé dítě mělo básničku, písničku nebo tanec.
A pak přišla na řadu naše něžná, překrásná víla. Uklonila se a představila se jako víla Zuběnka.
Všechny rodiče to celkem pobavilo.
Usmívat se přestali ve chvíli, kdy víla Zuběnka přiskočila k chlapci v kostýmu pampelišky a s razancí vesnického řezníka se mu začala rvát do pusy, že mu jde sebrat zoubek.
A co bylo nejhorší, že měla v ruce kleště!!!
Než kdokoliv zareagoval, povalila kluka na zem a snažila se mu dostat do pusy. Kluk měl smrt v očích, úpěl a marně se snažil z jejího sevření vymanit.
Když se učitelka vzpamatovala z toho, co se před ní právě dělo, Zuběnku zpacifikovala a důrazně pokárala.
Víla to nesla se značnou nelibostí.
‚Ale tatínek říkal, že víla Zuběnka má dětem pomáhat zbavit se špatných zoubků, aby jim mohly narůst zdravé,‘ dupala vztekle nožičkou.
Všechny pohledy se stočily na tatínka, který měl v tu chvíli asi dva centimetry a přál si být kdesi na ledových pláních Laponska. On jí ale přece neříkal, aby kohokoliv atakovala a snažila se mu kleštěmi vyrvat zkažené zuby! Kleště! Kde vlastně vzala ty kleště?! A jak se jí je podařilo na besídku propašovat?!
Z besídky jsme odcházeli se zlomeným křídlem a ubrečenou Rozárkou. Z hloučku ostatních rodičů jsme zaslechli:
‚Prej víla! Vraždící bestie to je!!!‘
Takže zítra jdeme do školky na kobereček. Mamince chlapečka i jemu už jsme se osobně omluvili. Co ale řekne ředitelka, na to jsem vážně zvědavá. Doufám, že nás nepošle k psychologovi.
Jen mi pořád není jasné, kde Rozárka vzala ty kleště. Vypadaly jako na pedikúru. Ale my doma nic takového nemáme…“
Poslouchala jsem ji se zatajeným dechem. Taky mi to nešlo do hlavy.
A pak se mi vybavil večer, kdy jsem Rozárce vařila krupicovou kaši. Ona si chvíli sama hrála v pokoji, kde mám…
Zavěsila jsem a letěla k šuplíku, kde je uložená sada na pedikúru.
Jasně. Moje kleštičky na nehty jsou pryč.
Jak se k nim ta malá hvězda dostala, to vůbec netuším. Protože nejvrchnější šuplík komody, v něm krabice, v krabici pouzdro, v pouzdru kleště a ostatní nástroje.
Tříletá bestiální vražedkyně maskovaná za vílu Zuběnku!
Mea culpa.