Zimní klouzačka

Z vašich příběhů - Zimní klouzačka
Myslím, že se to událo v polovině sedmdesátek. Bylo mi přibližně deset let.
V té době bývaly zimy, jaké už dneska skoro neznáme. Teploty hluboko pod nulou, hromady sněhu, červené tváře a zmrzlé tepláky.
Tepláky jsme měli jen jedny, stejně jako bundu a boty. V jednom oblečení se chodilo do školy i sjíždět kopec.
A kdo měl válenky, byl král. Já po nich toužila dlouho a nakonec jsem je i dostala. Radost mi nezkalilo ani zjištění, že je v nich úplně stejná kosa jako v jakýchkoliv jiných botách.
Ven se chodilo hned po škole. S sebou sáně nebo pytle nacpané senem. Ty frčely bezvadně. S bráchou jsme se vraceli domů, až když pro nás došel táta. Máma nám pak strčila nohy do lavoru s teplou vodou a uvařila silnou česnečku.
Tenkrát jsme ale s partou z vesnice zašli kousek dál, za kopec. Kluci tam objevili obrovský kus ledu. Panečku, na tom nám to frčelo! Jezdilo to samo, úplně jako po závodní dráze. Smáli jsme se, váleli se a klouzali na pytlích, po kolenou, zadku, břiše i na zádech. Byla to paráda.
Protože jsme nebyli na obvyklém místě, táta nás ten den nenašel. Domů jsme odcházeli až pozdě večer, promrzlí tak, že jsme necítili ruce ani nohy.
Doma nás nečekalo úplně vřelé přivítání, ale to nebylo to nejhorší. To přišlo až o chvíli později, když jsme se začali rozehřívat.
Ten puch, co se z nás linul, by zahanbil i nejvýkonnějšího tchoře. Krále všech tchořů!
Máma začala křičet, táta se smál a my dva s bráchou stáli uprostřed kuchyně jako smradlaví oukroupečci. Ten úžasný led totiž nebyl jen tak obyčejný led. Byla to zmrzlá močůvka ze statku za kopcem. Z kravína a prasečáku.
Zahnali nás do koupelny. Babička s mámou brblaly, táta se královsky bavil. Ve vaně jsme se máčeli snad hodinu, ale smrad se nás ne a ne pustit.
Druhý den ráno jsme vyrazili na autobus do školy. Bylo nás asi deset a všichni jsme „voněli“ úplně stejně. Vesnická banda dětí, která se den předtím klouzala na močce.
Přijel autobus. Řidič otevřel dveře, nadechl se a zařval: „Všichni smraďoši dozadu!“
Byl to takový ten modrý autobus s vlekem.
A my se přitom opravdu snažili, abychom tolik nesmrděli. Každý z nás na sebe nastříkal, co doma našel. Já například konvalinky od mámy, brácha Pitralon od táty. No dobře. Přiznávám, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Směs parfémů a močůvky v teple autobusu…
Ve škole nám tělocvikář zakázal cvičit a potit se. Prý by se ta tělocvična mohla rovnou srovnat se zemí, protože ten smrad by z ní už nikdy nikdo nedostal.
Rodiče pak obdrželi ze školy dopis, že by měli o naši hygienu více dbát. To byla ostuda!
Nejvíc to rozlítilo babičku. Vidím ji před sebou dodnes. Generál s bílými kudrnatými vlasy, modrým přelivem a rukama, které poznaly tvrdou dřinu a s ničím se příliš nemazaly. Narvala mě i bráchu do malé plechové vany. Celé tělo nám drhla mýdlem s jelenem a u toho špačkovala, že nebudeme dělat rodině ostudu. Nakonec nás opláchla octovou vodou. Zabralo to.
Ale celá vesnice i široké okolí se na náš účet bavily ještě dlouho.
Na močku se zapomnělo až na jaře. To když brácha se sousedem provedli další průšvih. Šli do vojenského prostoru, který se tehdy čistil od výbušnin a kam se nesmělo. Hledala je celá vesnice i vojáci. Našli je až večer za tmy. Máma o bráchu zlomila bidlo na vyvařování prádla, jeho kamarád měl jelita od koženého řemene.
A já kdykoliv dnes cítím mýdlo s jelenem, musím se usmát. Protože si vzpomenu na jednu zimu, která příšerně smrděla, ale stejně byla moc krásná.