O JEŽKOVI, CO SE BÁL

Byl jednou jeden obyčejný les. No obyčejný, obyčejný nebyl, byl kouzelný. Stejně jako je kouzelné všechno v našem okolí. A u toho lesa, v obrovské hromadě listí, žila ježčí rodinka. Malý ježeček jim ale dělal starosti. Ježkové totiž chodí ven hlavně v noci, za tmy, a tenhle malý ježeček chodil hlavně přes den, nejpozději pozdě odpoledne, dokud nebyla tma. A víte proč? Protože se bál tmy.
Jednou ale úplně zapomněl na čas a vydal se na dlouhou procházku. Slunce pomalu zapadalo, když si malý ježeček uvědomil, že se zatoulal až na druhý konec lesa. Vždyť to domů nestihne za světla, polekal se. Jak nejrychleji uměl, rozběhl se zpátky. Ale ježci nejsou žádní rychlíci. Sluníčko stihlo zapadnout za obzor a ježek byl stále daleko od domova. Ježeček si pomalu dupal listím, na cestu už pomalu neviděl. Začal se bát a vystrašil ho každý zvuk, co se v lese ozval. A že jich bylo. Od šustění kapradí, do kterého foukal svěží větřík, přes datla, co vyzobával z kůry stromů červíky po různé skřeky ptáků a ostatních zvířátek. „Pomóc, já se bojím!“ šeptal si ježeček tak, aby nebyl slyšet.
„Hů, hů, neboj se,“ volala sova z větve vysoko na stromě.
„Noc je krásná.“ pokračovala sova.
„Není, je ošklivá, tmavá a strašidelná,“ plakal ježeček.
„Pojď za mnou, ukážu ti cestu na mýtinu,“ nabídla se sova a sletěla před ježečka. Jak slíbila, letěla nízko nad zemí a ukazovala ježečkovi cestu tam, kam řekla. Tam už taková tma nebyla, protože les nebyl už tak hustý. Vlastně tam bylo docela dobře vidět. Na nebi totiž svítil měsíc v úplňku a kolem něj se třpytily hvězdy a to vše osvětlovalo krásnou mýtinu.
„Jů, to je krásné,“ podivil se ježek a koukal na nebe na tu nádheru. „Ale já musím domů skrz tmavý les, tam se měsíček ani hvězdičky skrz husté větve smrků neprosvítí.“
„A kde bydlíš?“ ozvaly se tenké hlásky. Ježeček se rozhlížel, ale nikde nikoho neviděl. Jen mu kolem uší bzučely malé mušky.
„V hromadě listí na druhém konci lesa,“ povídal smutně ježeček. „Tam sice netrefíme, ale v půli lesa je krásný rybník. Pojď za námi, dovedeme tě tam.“ stále slyšel ježek, ale nikoho neviděl. „Ale já nikoho nevidím. Kde jste? A kdo jste?“ Najednou se mezi stromy rozsvítilo několik zářivých teček. „My jsme tady, jsme světlušky.“ řekla jedna z malých světlušek. „Jé, vy jste krásné,“ obdivoval je ježeček a nechal se jejich světýlky vést skrz tmavý les.
U rybníka bylo skutečně moc hezky. Měsíc i hvězdy se v jeho hladině odrážely, světlušky poletovaly kolem spících květin a žáby tu o stošest kuňkaly svou noční píseň.
„Vždycky jsem si myslel, že je v noci jenom tma a ticho. Nikdy mě nenapadlo, že může být noc tak krásná,“ vzdychnul si ježeček. „Ještě mě ale čeká kus cesty domů.“ Nad hlavou se ježečkovi mihnul netopýr.
„Vím, kde bydlíš. Můj domov je nedaleko od toho tvého,“ šeptal netopýr a vyvedl ježečka na kraj lesa.
„Děkuji vám, kamarádi! Tady jsem doma! Támhle už vidím hromadu listí, ve které máme domeček,“ radoval se ježeček a dupal si to k domovu. Než ale zalezl do listí, ještě naposledy se podíval na hvězdné nebe, na měsíček a na světlušky v dálce.
„Sova měla pravdu, noc je neskutečně krásná a čarovná. Mnohem zajímavější než den, ten už moc dobře znám. Ode dneška už budu chodit ven jako ostatní ježci – v noci.“ řekl si malý ježek a od té doby si to vyšlapuje cestičkama každou noc.
Někdy má strach velké oči a ty vidí jen to ošklivé. Ale stačí se soustředit, rozhlížet se po kráse okolního světa a všichni pak zjistíte, že vlastně i to, z čeho máte obavy, zmizí jako mávnutím kouzelného proutku, když si najdete na všem to hezké. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina