Alej, 17. část

Zbytek noci jsem strávila chozením po bytě, koukáním na televizi nebo hledáním něčeho k snědku. Byla to snad ta nejdelší noc v mym životě. Když už bylo něco okolo páté hodiny ráno, nevydržela jsem to a padla únavou do postele. Sen se díkybohu už nevrátil, a tak jsem mohla celkem klidně spát. Z pelechu jsem vylezla mezi 9 a 10. Neměla jsem co dělat, tak jsem se rozhodla, že půjdu do aleje. Už jsem tam nebyla celou věčnost, chybělo mi to. Hodila jsem na sebe džíny, černé triko a vyrazila. Není to ironické? Josh leží v nemocnici a já jdu na místo, kde jsme se my dva poprvé potkali. Třeba jsem jednou půjdeme zase spolu.
… Posadila jsem se na ,,naší“ lavičku a strčila si sluchátka do uší. Pustila jsem si písničku od Eda Sheerana- Lego house (http://www.youtube.com/watch?v=W110p-TNjNw). Začala jsem vzpomínat. Vzpomněla jsem si, jak si ke mně Josh poprvé přisedl. Jak mi napsal, že je hluchý. Vzpomněla jsem si na naši první pusu. Na to, jak mě jemně držel za ruku. Na jeho úsměv, na jeho mechově zelené oči a nezkrotné vlasy. Neuvěřitelně se mi po tom všem stýskalo. Dala bych vše za to, aby to bylo zase jako dřív. Naposledy jsem ho viděla úplně na dně, s obličejem v dlaních, jak seděl na chodníku opírajíc se o zídku. A v téhle nostalgii jsem se rozhodla.. Udělám všechno pro to, aby byl šťastný, až se probudí! Všechno mu odpustím, budu o něj pečovat. A už nikdy nedopustím, aby se něco podobného stalo. Musela jsem se nad těmi myšlenkami pousmát.
Přehrála jsem si snad všechny písničky, co mám v mobilu. Okolo půl druhé jsem se pomalu zvedla a vrátila se domů. Tam jsem si k obědu udělala něco, jako těstovinový salát. Rozhodla jsem se, že až půjdu do nemocnice, převléknu se do něčeho slušnějšího. Nakonec jsem zvolila šaty a černé lodičky a spěchala jsem do nemocnice. Dnes mi na cestu svítilo sluníčko. Nepřipadalo mi však ani trochu veselé…
Vešla jsem do nemocnice a opět se ptala po doktoru Higginsovi. S jiným doktorem jsem mluvit nechtěla. Opět přišel během pěti minut. Vlasy měl jako minule malinko rozcuchané, na sobě stejný plášť jako včera, ale přesto byl jiný. Posmutněle mi kývl na pozdrav. Pozdrav jsem mu opětovala. Na cestě k výtahu bylo slyšet jen klapání mých podpatků. Oba jsme mlčeli. Ve výtahu už jsem to nevydržela a musela se zeptat. ,,Co se stalo?“ Doktor vypadal, jako bych ho právě probudila. ,,Eleanor.. Dnes v noci se Joshův zdravotní stav poměrně zhoršil. Zřejmě bude muset podstoupit další operaci. Doufejme, že už poslední.“ Řekl to tónem, ze kterého mě až mrazilo. ,,O můj božeee! A pomůže ta operace?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. ,,Měla by. S jeho rodiči už je vše domluvené, operaci povolili.“ ,,Oni tu byli jeho rodiče?“ ,,Samozřejmě!“ ,,Ráda bych je poznala.“ ,,A kdo vám brání? Přijďte zítra kolem jedenácté a jsem si stoprocentně jistý, že se s nimi potkáte.“ Pokusil se aspoň o lehký úsměv. Já už jsem mu neodpověděla.
Opět jsme došli ke dvěřím s nápisem JIP. Tak nějak jsem naivně doufala, že jednoho dne přijdu ke dveřím, kde už žádný nápis nebude, Josh mě přivítá objetím a s úsměvěm mě políbí na čelo, tak jak to vždycky rád dělával. Jsme naivka, já vím.
Nasadila jsem si zelený plášť jako posledně a posadila se na postel. Hladila jsem Joshe po tváři. Po chvilce jsem si uvědomila, že je také možné, že už nikdy neuvidím jeho úsměv. Že už se nikdy neocitnu v jeho láskyplném objetí. Že už mě nikdy nepohladí ani nepolíbí. V hlavě se mi začaly ZASE objevovat vzpomínky. A byly to překrásné vzpomínky. Nechtěla jsem o to všechno přijít! Máme toho ještě tolik před sebou. Sklonila jsem se k němu a políbila ho na nehybné rty. ,,NEOPOUŠTĚJ MĚ PROSÍM!“ zašeptala jsem mu do ucha.