2. díl - Miluj hudbu a mě

Ve škole Sophie nemyslela na nic jiného, než na včerejší úsměv onoho kluka z chodby. Přistihla se, vůbec nedává pozor a jako by neslyšela, když na ní někdo mluví. Stále viděla jeho vlasy, oči a ten letmý úsměv. Někoho tak přesného nikdy neviděla...
Dneska měla zase hodinu zpěvu a doufala, že ho zase potká...Ale jaká byla pravděpodobnost...? Vždyť ho tam včera viděla poprvé! Nervozně poposedávala v lavici a nemohla se dočkat, až zazvoní. Nepřítomně hleděla z okna a když se probrala z transu, uvědomila si, že se na ní dívá Robert, spolužák se kterým se moc nebavila. Zatvářil se tak nějak podivně, oblízl si rty a otočil se. Sophie nechápala, co to mělo znamenat. Uvědomila si, že to není poprvé, co na ní hleděl, ale nechala to být.
Po škole se konečně vydala do hudebky. Šla onou chodbou, ale nikde ho neviděla. "Ale to se přece dalo čekat ne?" uklidňovala se, ale i tak jí bylo skoro do pláče. Ano, kvůli někomu koho viděla jedinkrát v životě, asi 10 sekund...
Hodina strašně rychle skončila a Sophie se pomalu loudala po schodech dolů. Chtěla tu být co nejdéle, chtěla ho vidět a konečně mu oplatit úsměv...Zastavila se ve vstupní hale a zadívala se z okna. Potom oči zavřela a zase ho viděla. Jeho oči...Už zase fantazírovala! Otevřela oči. "Co to tady vlastně dělám?! Vždyť je to směšné! Čekám na někoho, o kom nevím vůbec nic!" řekla si v duchu a povzdechla si. V tom ji vyrušilo odkašlání, přicházející od dveří. Překvapeně pohlédla ke dveřím odkud zvuk zaslechla a... spatřila ho. Srdce se jí rozbušilo jako zblázněné a cítila horkost ve tváři. Dveře se za ním zabouchly a on tam jen tak stál a hleděli na sebe. V tom si uvědomila, jak hloupě to musí vypadat, že na něj tak divně zírá a tak rychle sklopila oči, zahleděla se na podlahu a cítila jak jí krev tepe ve spáncích. Věděla, že musí být rudá. Ta myšlenka jí bůh ví proč pobavila, takže se lehce usmála, zvedla oči a překvapeně zjistila, že i on se červená, a co víc, usmívá se! V tom jí její stydlivost přemohla, takže rychle neobratně otočila hlavu zpátky k oknu a uvědomila si, jak roztržitě to muselo vypadat. " Proč jen se neumím chovat přirozeně.?!" spílala si v duchu a srdce jí stále bušilo. Slyšela mizející kroky a když se otočila, zahlédla už jenom mizející kytaru.
"Ach bože..." vydechla šeptem...Co měl znamenat ten jeho pohled? Situaci si v hlavě přehrávala stále dokola a vzrušení z ní pomalu opadávalo. Vydala se na cestu domů a přemýšlela. "Příště už nesmím uhnout očima!" slibovala si, aniž by věděla, že to příště už bude opravdu brzy....