3. díl - Miluj hudbu a mě

Budík zazvonil příliš brzo. Rozespale se pro něj natáhla, vypnula ho a znovu se zabořila do polštáře. Měla bůh ví proč dobrý pocit...že by se jí něco hezkého zdálo? Nemohla si vzpomenout, ale pořád se usmívala.
Někdo jí nejspíš otevřel okno, ze stolu spadalo několik papírů a vzduch v pokoji byl vlahý a svěží. Milovala ranní jarní vzduch.
Vstala z postele a přichystala se do školy. Oblékla si lehké světle hnědé tričko a úzké černé kalhoty. Tvář rychle přejela pudrem, lehce nalíčila oči a vlasy si nechala rozpuštěné, vlnily se jí kolem tváře. Mohla pomalu vyrazit, protože cesta na autobusovou zastávku trvala asi 20 minut chůze lesem. Přesto by svůj dům ani jeho polohu nevyměnila.
Bydlel tu už její praděda, který ho také postavil. Dům byl celý dřevěný, ale nejradši stejně měla svůj pokoj, protože měla celé poslední patro pro sebe a navíc se z něj dalo vyšplhat do vysoké věžičky. Milovala, když mohla bát sama a jen tak přemýšlet.
Vyšla z domu a vydala se lesní cestou k zastávce. Občas, když šla večer, se tu bála, vždyť kolik nebezpečí se tu může skrývat? Přemýšlela, že se tu občas stávalo, že měla pocit, jako by ji někdo sledoval - A! už zase! "To si jen namlouváš, Soph, nesmíš na to myslet!" napomínala se v duchu. Ale stejně, jako by za sebou slyšela kroky a teď dokonce - nic jiného to být nemohlo, někdo tiše zašeptal její jméno!!! Srdce jí bušilo jako splašené, zrychlila krok až skoro běžela aby byla co nejdřív z lesa pryč. Když konečně doběhla na zastávku, ohromně se jí ulevilo, stálo tam spoustu lidí, takže se trochu uklidnila. V buse přemítala, co nebo kdo to asi mohl být a nakonec si přiznala, že si to určitě jen vnukla. V duchu tiše spílala na svou bujnou fantazii, ale když zavřela oči a ihned se jí vybavil jeho letmý úsměv, už jí ta fantazie zase tam nevadila...:)
Škola ten den probíhala v naprostém klidu, Robert ve škole chyběl a nikdo po ní nic nechtěl. Seděla ve své lavici a četla si když jí přišla smska. Byla od jejího učitele zpěvu. "Soph, dneska tě nutně potřebuju na koncertě, přijď prosím hned po škole!" Zaraženě si ji přečetla po druhé. Proč tak na rychlo? No vlastně, proč ne. Aspoň další důvod jít do hudebky a třeba ho i potkat. Kvapem odepsala, že není problém a nemohla se dočkat konce školy.
Když zazvonilo, rychle vyrazila ven, rovnou do hudebky. Učitel už na ní čekal. "Tak tady jsi! Díky moc, že jsi přišla. Budeš zpívat s kapelou, vyhovuje? Máš teď docela dost času, jenom si to s nimi jednou sjedeš a pak máš asi 2 hodiny. Hrajete až poslední." vysypal ze sebe, že to skoro ani nestačila pobrat. Potom vyrazil ze třídy a houkl, že do 10 minut se bude zkoušet. Rychle se prohlédla v zrcadle, upravila se a s povzdechem se vydala k sálu.
K sálu patřila i menší místnost, kde se čekalo, než jste přišli na řadu. Sophie tou místností rychle prošla, vešla do sálu, ale hned se zarazila. "Ahoj, já jsem Ben!" podal jí hned ruku pohledný kluk s basou zavěšenou kolem krku. Stiskla jeho ruku a ani nestačila odpovědět a už zaslechla druhý hlas "...A já jsem Patrik!" vzápětí se vynořila i jeho hlava s kšiltovkou a rošťáckým úsměvem. "A já jsem..." z rohu místnosti vyběhl další kluk, ale když ji spatřil zarazil se v půli věty. Byl to on! ten kluk, který se na ní už 2x usmál. Teď se na ni znovu lehce pousmál a dokončil větu: "Jsem Dave" a po těch slovech k ní natáhl ruku. Srdce jí bilo jako splašené...Nemohla z něj spustit oči, hlavou se jí míhaly tisíce myšlenek a představ a něco dost podobného viděla i v jeho usmívajících se očích. Pomalu natáhla ruku k té jeho...