Alej, 12.část.

,,No?“ Odpověděla jsem s úsměvem. Byla jsem šťastná, že to byl jen sen. ,,To se ti nezdálo…“ ,,COŽE?! Ne to není pravda! Ty lžeš!“ Vyjela jsem ze strachu. Táta mě chytil za ruku a posadil mě zpět na sedačku. ,,Zlato, neboj. Dej tomu čas, ono se to vysvětlí. Hlavně se nenervuj.“ ,,Jenže já vůbec nevím, co mám dělat…“ vzdychla jsem. Mozek mi pracoval na plné obrátky, ale ani tak jsem si nedokázala plně uvědomit co se vlastně stalo. ,,Hele, jestli mu na tobě záleží, dřív nebo později se ozve a všechno ti vysvětlí. Všechno dobře dobře dopadne, uvidíš.“ V těchhle chvílích jsem tátu jednoduše zbožňovala!
Celé dopoledne jsem proseděla na gauči a koukala na přihlouplé sitcomy. Odpoledne mi táta oznámil, že musí odjet na služební cestu. Prý jen na tři dny. Aspoň mi slíbil, že až se vrátí, něco podniknem. Rozloučila jsem se s ním a žačala přemýšlet, co budu dělat. Potřebuju zapomenout na to, co se stalo. Aspoň na chvíli to potřebuju vyhnat z hlavy. A právě na tohle jsou nejlepší in-liny! Už dlouho jsem na nich nebyla, tak snad nespadnu hned v první zatáčce.
Asi kolem čtvrté jsem našla brusle, sbalila si pití, oblékla se a vyrazila. Chvíli jsem přemýšlela, kam pojedu. Pak mě napadla stará, ale zachovalá cyklostezka. Moc lidí tam nejezdí, ale ,,pejskařů“ je tam požehnaně. Pod nohy se mi sice občas pletou psi, ale jezdí se tam skvěle. A zrovna pro tenhle okamžik mi to místo přišlo nejvhodnější.
Jela jsem chvilku rušnými ulicemi a pak se ocitla na samém konci města. Mezi dvěma starými duby ústil vjezd na cyklostezku. Pomalu jsem se rozjela a metr od metru se mi postupně ulevovalo. Asi po dvou kilometrech nepřetržité jízdy jsem se zastavila a posadila se na lavičku. Chvíli jsem se zakloněnou hlavou pozorovala oblohu. Byla blankytně modrá, jen s pár malými mráčky, které jakoby poklidně odpočívaly v jarním větříku. Zavrtěla jsem hlavou, abych se vzpamatovala, napila se a jela dál.
Přibližně po každých dvou nebo třech kilometrech jsem se na chvilku zastavila, abych si oddychla. Když jsem konečně po namáhavých osmi kilometrech dojela na konec stezky, užasla jsem. Bylo to tu přesně takové, jak jsem si to pamatovala. S mamkou a taťkou jsme sem dřív jezdili hodně často. To jsem byla ještě malá a mý rodiče byli spolu. Ráda na to vzpomínám.
Kolem malého jezera je kolem dokola sytě zelená tráva a na pravém břehu se nad hladinou tiše sklání vrba. Pod vrbou je lavička, na tu jsem se posadila. Dostavila se šílená nostalgie a mě začalo být smutno. Raději jsem si lehla do trávy a klidně odpočívala. Užívala jsem si to úžasné ticho a klid, který se mi doslova rozléval v duši. Zpěv ptáků a můj odpočinek přerušila píseň. I’m broken, do you hear me? …Rychle jsem nahmatala v kapse mobil. Na displeji se objevilo neznámé číslo. Odkašlala jsem si a přihnula hovor. ,,Prosím?“ Otázala jsem se naznámého volajícího. ,,Slečna Paynová?“ ,,Ano, to budu asi já.“ ,,Eleonor Paynová?“ Ujistil se. ,,Ano.“ ,,Mám na vás důležitou prosbu.“ ,,Kdo je u telefonu?“ Chtěla jsem jen mít jistotu, že vím, s kým mluvím. ,,Ach ano, omlouvám se. Jsem doktor Higgins.“ ,,Dobře. Mluvte…“ Jen co řekl prvních pár vět, zděsila jsem se. ,,BOŽE MŮJ.“ …To bylo jediné, na co jsem se v tuhle chvíli zmohla…