Alej, 13.část.

,,Vy jste přítelkyně Joshe Cowella, že?“ panebože, jak to ví?! ,,No, a-ano, asi ano, jak to víte?“ Byla jsem opravdu překvapená. ,,To teď není podstatné, ale důležité je, že Josh leží v nemocnici.“ ,,COŽE?! Co se mu stalo? Je v pořádku? Jak je to vážné? Bude žít že jo?“ Šílela jsem. Byla jsem totálně mimo. ,,Eleonor, prosím vás, uklidněte se a poslouchejte mě…“ ,,Samozřejmě, promiňte. Já jen… mám o něj hrozný strach.“ ,,Já vás chápu, ale jestli ho chcete vidět, musíte mě poslouchat…“
,,Dobře. Vašeho přítele srazilo auto. Včera odpoledne. Poslední zpráva v jeho mobilu byla vám, tak jste byla jediná, koho nás napadlo kontaktovat.“ ,,Bože můj…“ měla jsem slzy na krajíčku. ,,Mohu ho vidět?“ To bylo to jediné, co jsem teď potřebovala. Vím, že mi lhal a ublížil mi… Ale na tohle jsem v tuhle chvíli nebrala ohledy. Milovala jsem ho. Šíleně jsem se o něj bála. ,,Haló? Jste tam?“ ,,Aah, promiňte, jsem z toho jen trochu mimo. Co jste říkal?“ ,,V pořádku. Chtěl jsem jen říct, že ho můžete vidět.“ ,,Opravdu? A kdy? Klidně přijdu hned.“ ,,přijďte zítra kolem třetí hodiny odpoledne. Ptejte se po doktoru Higginsovi. Teď už musím, omluvte mě. Nashledanou zítra.“ Než jsem stihla něco říct, zavěsil. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Trochu jsem se bála tam ten další den jít.
Hlavou se mi proháněly miliony otázek. Co když to není opravdový doktor? Co když mě chce jenom nalákat? Ale odkud by tedy věděl o Joshovi? Pár minut jsem přemýšlela, a pak jsem dospěla k názoru, že mu prostě budu věřit a zítra tam půjdu. Tak jsem se zvedla a po trávě pomalu došla zpět na cestu. No, slovo došla se v tomhle případě nedá použít. Spíš jsem se tam na bruslích dopotácela. Naposledy jsem se napila a už jsem jela. Cestou nazpátek jsem se zastavila asi jen dvakrát. Celkem jsem se těšila domů, byla jsem unavená z toho všeho.
Míjela jsem veselé davy lidí, rušné ulice, pestrobarevné domy a v hlavě mi stále zněla doktorova slova. Leží v nemocnici…srazilo ho auto… Ta slova podala jako šípy. Překvapilo mě, že tentokrát už jsem udržela slzy a nerozplakala se jak malá. Přemýšlela jsem. Zřejmě mě to všechno, co se stalo udělalo silnější. Byla jsem tak zamyšlená a soustředěná, že jsem si skoro ani nevšimla, že jsem téměř doma. Už stačilo jen přejet poslední přechod. Před přechodem jsem se zastavila. Zahleděla jsem se na malou zídku na protější straně. Ano, přesně tam včera seděl Josh. Podlomily se mi nohy a v očích jsem ucítila hořkost slz. Vzpamatovala jsem se, hbitě zamrkala a chtěla přejet přechod. Vtom jsem zaslechla skřípání brzd. Zatmělo se mi před očima a do spánků mi vystřelila nesnesitelná bolest. Srdce mi divoce bilo, mozkem mi probíjely bolestivé vibrace. Pak už byla jen tma…
,,Slečno? Slečno, slyšíte mě?!“ Zaslechla jsem jakoby z dálky mužský hlas. Otevřela jsem oči a sluneční světlo mě prudce uhodilo. Znovu jsem je rychle zavřela a až po chvilce je začala pomalu otevírat. Nade mnou se skláněl postarší muž ve věku asi padesáti let. ,,Uhm…“ Zamžourala jsem proti světlu a promnula si oči. ,,Uf, já už se bál, že se vám něco stalo.Jste v pořádku?“ Natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstát. Pevně jsem ho chytla a on mi pomohl se vyhrabat zpět na nohy. Začala jsem si oprašovat špínu z kalhot. ,,Ano, snad ano. Jen mě trochu bolí hlava, ale tak velký náraz to nebyl ne?“ Odpověděla jsem trochu opožděně, ale pokusila jsem se o lehoučký úsměv. ,,Ani ne. Jen jste narazila do okraje kapoty… Nebo spíš kapota narazila do vás.“ Zasmál se a já s ním. ,,Nemělo by to být nic vážného. Ale nechcete přeci jen odvézt do nemocnice?“ Optal se s očividnou starostlivostí v hlase. ,,ne, děkuju. To bude v pořádku, opravdu.“ Ještě jednou na mě hodil starostlivý pohled a pak se pomalu odebíral k autu. Naposledy se otočil a zeptal se: ,,Nemám vás odvézt domů?“ ,,Ne to je v pořádku, bydlím hned támhle.“ Prstem jsem ukázala na vysoký žluto-oranžový panelový dům. ,,Tak tedy šťastnou cestu. Snad vás už hlava bolet nebude.“ ,,No to taky doufám. Nashledanou.“ Trochu jsem se zasmála. ,,Opatrujte se.“ Ještě mi zamával. Pak odjel. Celý tenhle zážitek mi přišel poněkud zvláštní. Nevím, jak jsem mohla to auto nevidět. Kdybych přehnaně nepřemýšlela, vůbec by se to nestalo. No co… Hlavní je, že žiju. Najednou mi hlavou proběhla šílená otázka. Žije i Josh? …