Bolestivá ztráta (2. část)

Lapám po dechu, plíce mám sevřené bolestí natolik, že se nemohu pořádně nadechnout. Zavřu oči a zavrtím hlavou, abych z ní dostala zbytky noční můry, která mi doprovází předchozí tři noci. Po každé tam leží on se střepem v srdci, po každé mu ho vytáhnu, ale dnes se mi zdálo jakési pokračování. Zatím jsem se tak daleko nedostala, ještě nikdy mě neobvinil v jeho vraždě. A nejhorší na tom je, že má pravdu. Nekompromisní, bez podmínečnou pravdu. Jeho těžký stav bezvědomí jsem zavinila já. Je v kómatu a hrozí mi to, že ho nepřežije, Zbývá mi doufat, že je dostatečně silný a v opačném případě mi zbývá dívat se, jak z něj pomalu vyprchává život. Při pohledu na jeho modrofialovou tvář znetvořenou podlitinami mi bodne u srdce, neviditelná síla mi do hrudi zapíchla meč lásky a ještě nim několikrát protočila, teď mi ta rána zůstane na dlouho, přesněji řečeno na vždy.
Dívat se na jeho bolest a utrpení je pro mě stejné jako nucení žízní umírajícího člověka pozorovat, jak se ze sklenice pomalu ale jistě vypařuje voda, kapka po kapce, nádech po nádechu. Z vody se stane pára, z těla odejde duše. Ta podobnost mě nenechává klidnou. Náhle mi dojde smysl snu, pochopím, že to bez něj nepřežiji. Mé tělo nepřestane fungovat, ale duše odletí do světa bez problému, bez obav a bez starostí s nim. Budu žít jako rostlina, stejně jako on, pokud to přežije, následky jsou nepominutelné, bez nich se neobejdu, i když překoná bariéru kómatu, bude pro něj život znamenat peklo. Jeho nehasoucí chuť k životu se nemocí nevytratí, vím to, žádná omezení nebude brát v úvahu.
Pozoruji jeho nezvykle nedokonalou tvář a předsvuji si na ni úsměv. Co bych teď dala za jeho úsměv?
Chci vrátit čas zpět, chci si ještě jednou před třemi dny rozmyslet mé hloupé rozhodnutí řídit opilá. Sice jsem si nedopřála několik panáků whiskey a zameškala dvě první piva, přesto bych sázela, že jsem v krvi měla přes jedno promile alkoholu. A to mě zabilo, protože to zabilo jeho. Vyvázla jsem pouze s několika modřinami a to mi poskytuje ještě větší výčitky svědomí, protože nejhorší náraz odchytal on. Nespravedlivě doplatil za moji chybu. Vybourala jsem se, zavinila jsem to! Proč jsem nemohla zemřít?
Naše nesmírně předrařené Ferrari nabouralo do sloupu přidržující dráty elektrického vedení, nezvládla jsem zatáčku, zabočila jsem příliš brzy. Dostali jsme se do protisměru a obrovský džíp naboural do pravé strany našeho auta, do strany spolujezdce, do strany, kde spal Calm. Viděla jsem náraz, myslela jsem si, že zůstane spát navždy. Nyní auto připomíná spíše k ničemu se nehodící šrot a ne nablýskaný kosmicky drahý dopravní prostředek. Máme dost peněz, kéž bych mu za něj mohla koupit zdraví!
Ale chirurgové na rozdíl ode mě dobře odvedli svoji práci a napravili mou chybu, zachránili mu život. Pouhá sekunda mé netrpělivosti změnila moji existenci, jedna sekunda mi vzala jeho. Ona mi ho přímo ukradla!

další povídky naleznete na: http://wisdom-book.blogspot.cz/p/au.html