červený kabát

Z auta vystoupila dívka v červeném kabátě, podívala se na hodinky „má ještě pět minut“ řekla si pro sebe. Stoupla si tedy k ceduli, kde byly napsány příjezdy a odjezdy autobusů, přišlo jí to k smíchu, zvlášť když tu už dva roky žádný autobus nezastavil. Přemýšlela nad tím vším, co se za poslední dva dny stalo, nemohla uvěřit tomu, že pouhé dva dny dokážou být plné smutku a srdcervoucí bolesti. Opět se koukla na hodinky a zjistila, že uběhly teprve 2 minuty „nechápu proč nemůže někdy přijít o pár minut dřív“ zamumlala si pro sebe. Když se rozhlédla, viděla jak jabloňová alej, která tu stojí tak dlouho, že i její babička sem chodila se svojí matkou na jablka, se zahalila do strašidelně černé tmy, kterou rušila jen lampa. Byla ráda, že ji tu nechaly, i když zastávka už dávno neplní svoji funkci. Začalo jí docházet, že jestli tu bude ještě chvíli čekat, může dostatečně prochladnout, aby z toho onemocněla, ale přemlouvala se, že on každou chvíli dorazí. Něco v ní ji však říkalo, že by se na něj neměla tolik spoléhat, zvlášť potom co se stalo, ale doufala v to, že i přes tamtu událost dorazí. I když podzim začal teprve před dvěma týdny, po setmění byla zima jak v prosinci a do toho ten studený vítr.
Konečně uviděla nějaký pohyb na druhé straně silnice, rozbušilo se jí srdce, do očí se jí začaly hrnout slzy, rozklepaly se jí ruce a nohy, ale snažila se být silná. Postava se pomalu přibližovala a ona začala rozeznávat jeho rozčepýřené vlasy, které ještě víc rozcuchával vítr. Vzpomněla si jak si s těmi kaštanově hnědými až skoro černými vlasy hrála, hladila je a dávala jim polibky. Najednou ucítila jeho vůni, už byl dost blízko, aby ho mohla obejmout a dát mu pusu, ale přitom byl tak strašně daleko, až jí z toho bodlo u srdce. Zdál se jí skoro až cizí, po těch dvou dnech, ale zároveň cítila to vnitřní teplo, které ji uklidňovalo, když byla s ním.
Podíval se jí do očí a řekl „ahoj“ to obyčejné ahoj, které znělo jako kdyby se spíš loučil, podívala se do země a pozdrav opětovala. Chvíli tam stáli a koukali, on pozoroval ji, ona se upřeně dívala do země.
„Tak proč jsi se mnou chtěla mluvit?“
Ticho..
„Chtěla jsem vyřešit tu situaci mezi námi.“
„Víš.. myslím že už není co řešit.“
„Jak tohle můžeš říct.“
„Jak? Úplně normálně, jak myslíš, že mi je? Zklamala jsi mě a ani si nedokážeš představit jak.“
„Ale já..“
Ani nedořekla větu a začala plakat, byly to slzy plné smutku, bolesti a nepochopení. Podívala se na něj, ale on se díval jinam, nechtěl ji vidět jak brečí, moc dobře věděl jak se trápí, ale také moc dobře věděl jak se trápí on sám. Nedokázal to.
Chvíli tak ještě tak stáli, on pozoroval jak z jabloně vítr sfoukává listí, a ona očima plných slz pozorovala jeho, chtěla ho obejmout, pořád jí k němu něco táhlo, něco jako magnetická síla, cítila jak se ho chce dotknout jak moc chce, aby se jejich rty spojily, ale nevěděla jestli to chce i on.
Podíval se na ni jak pláče, jak je plná smutku. Jak moc ji chtěl být na blízku, cítil strašnou potřebu ji obejmout, chtěl ji, ale nevěděl jestli to chce i ona.
Vítr začal ještě víc sílit a byl studenější a studenější. Schovali se do zastávky, ale nebylo to o moc lepší.
„Víš bude lepší, když půjdu.“
Když tohle řekl, doufal, že ho zastaví, v to že ho nenechá odejít, ale odpovědí se mu dostalo jen vzlykání a svištivý zvuk větru. Odešel tedy.
Když přešel silnici, za kterou se ukrývala polní cesta, po níž by se dostal rychleji domů. Pořád doufal, že uslyší ať se vrátí, nebo ať nikam nechodí, ale místo toho se ozvala rána. Rána jako když spadne něco plechového, tak silná rána, že se mu skoro zastavilo srdce. Otočil se a spatřil to co vidět nikdy nechtěl.
Zastávka se pod silným tlakem větru zřítila a její železná konstrukce si vzala život jedné, nenapravitelně zamilované dívce, nepomohlo ji už nic, ani sanitka, která dorazila po 5ti minutách, nepomohly ji ani jeho slzy, které na ni dopadaly, ani polibky, které ji dával, na všechno už bylo až příliš pozdě.