Dream on

Příběhy, které se pokusím vyprávět, se staly jedné úplně obyčejné dívce, na které nebylo zhola nic zvláštního a ještě míň kouzelného. Dlouho byla šedou myší, kterou nikdo neměl rád a nikdo si nemyslel, že by mohla mít úspěch. Začala snít, vytvořila si svět, kde nikomu nevadí, že není krásná hubená a že má jiný smysl pro humor. Svět, kde měla všechny dveře otevřené. Dokonce si dala i nové jméno, říkala si Estel, Naděje ve vznešeném jazyce elfů z knih profesora Tolkiena. I když se postupně zbavovala všech věcí, které jí ničily život, nepřestávala se vracet do svého světa. Aby si nepřišla tolik zranitelná i v normálním životě usmyslela si, že si se pořídí tetování.
Postupně zformovala představu do jasných obrysů, rozhodla se nechat si navždy do kůže vepsat píseň, která by jí inspirovala a zároveň by o ní něco řekla. Stále váhala mezi Don´t stop me now od její milované kapely Queen nebo Dream on od Aerosmith. Jedna píseň oznamovala ostatním, jak se k ní mají chovat, zatím co druhá, jí dávala návod k životu. Do života jí naprostou náhodou vstoupila práce, o které snila, vše bylo rázem jasné. Estel se rozhodla. Dream on, till your dreams come true. Tato věta se stala jejím mottem.
Teď když vlastně měla to, po čem toužila, mohla nechat sny plavat a žít je. Vlastně ne, stále bylo něco, čeho nedosáhla. V životě jí někdo chyběl, měla sice pár přátel, o které se mohla opřít, ale neměla nikoho, kdo by stál o její srdce. Ve snech si vymalovala romanci s „panem Darcym“. Snila o zakázané lásce mezi ní a starším mužem, který by pochopil její posedlost kariérou v gastronomii, mužem který jí podpoří ve všech pokusech o splnění jejích snů. Škola jí prostě nedokázala zaměstnat, natolik aby přestala vymýšlet nekonečné nesmysly.
Poslední semestr se trápila s přednáškami, které jí nezajímaly, až na jednu. Mezi přednášejícími objevila člověka, který se až nebezpečně blížil jejímu vysněnému. Nebyl nijak oslnivě pohledný, nemohl se nijak zvlášť pyšnit vypracovanou postavou ani bohatou kšticí, za to měl ohromné charisma, podmanivý pohled a neodolatelný sexy hlas. Pravidelně přicházel s teorií o tom, že sny jsou vlastně marketingový plán a tím jí připomínal, v co věří. Po jedné z mála přednášek na, které se profesor dostavil, jeden ze studentů vyzvídal, na jakém pracuje projektu, všichni totiž stačili zjistit, že kromě učení má docent ještě marketinkovou firmu. Docent dlouho odolával a nakonec studentům přiznal, že se při posledním předávání marketinkového plánu zklamal, tím že přesvědčil jen devět z deseti zákazníků. Následoval obsáhlý projev o tom, že není důvod spokojit se s většinou a netoužit po dokonalosti. Estel začala zjišťovat, jak by se k němu mohla dostat blíž, nejspíš měla notnou dávku štěstí, ale právě v té době začal docent, kterého obratně překřtila na Lórona, z quenyi Sen, pořádat degustace vína. Spojení vína a dobré společnosti se jí zalíbilo.
První dýchánek prošvihla, druhý už si ovšem nenechala ujít. Estel dorazila s kamarádem z ročníku. Ve škole pusto, akorát když říkala, jak jsem usadila profesorku na hýždě, vylezl z kabinetu Lóron. „No ne, už jsme tu tři, jen by mě zajímalo, kolik nás dneska bude, hlásilo se mi dost lidí.“ Estel ztratila iluze o klidném večeru v úzkém kruhu lidí. Když odbil začátek akce, doběhl sommelier a v závěsu ještě jeden spolužák, profesor z toho byl hodně rozladěný ale pokoušel se nedat nic znát, připravili tedy učebnu. Kluci přišli na to, že není zajištěná voda a odešli pro ni do krámu. Nechali Estel s Lóronem a se sommelierem samotnou. Sommelier se někam ztratil, a tak stála s panem profesorem sama na chodbě, pokusila se nahodit nenáročné opilecké téma, které jim ovšem moc nevydrželo. Aspoň na sebe hloupě nemlčeli. Když se vrátil sommelier, začal sršet vtipama na naší školu a na to jak se těší, že tam začne učit. Estel měla dost prostoru nepozorovaně prohlédnout oba pány od hlavy k patě, a doufala, že nedala příliš vědět, co si myslí. Nebyla by to fanynka MJ, aby nezhodnotila obsah poklopce, jelikož měl docent na sobě jeany, mohla poměrně slušně zjistit, s čím mám tu čest. Kluci se po chvilce vrátili, naštěstí. Společnost zasedla ke stolu, Estel uchvátila místo - hned vedle Lórona - naproti dveřím. Ještě než začali, připojila se k nim Kamila slípka ze školního senátu. V šesti lidech už měla obstojnou šanci zjistit něco víc o člověku, co jí nedopřál už několik nocí klidný spánek. Všimla si několika jí dost blízkých reflexů, když se zamyslí, padá mu hlava na levé rameno, a z chleba má nejradši patku, kterou důkladně škube rukama. „Kde jsem to jen…ha, to dělám taky!!!„ pomyslela si. Když se závratnou rychlostí přiblížili k šestému vzorku, zavelel pan docent k otevření i zbývajících tří lahví. V ten moment bylo jasné, že to nemůže skončit dobře. Po dohodnocení vín se od nich trhli sommelier s Kamilou, takže Estel skončila sama se třemi opilci.
Protože už bylo dost pozdě, musel jít Lóron vypustit odpadlíky ven. Zbytek se zatím ujal lahví a pokračovali v krasojízdě, tedy v neřízeném dopíjení zbytků. Stihli zdrbnout „Honzu“, a jeho vzorový přístup k jejich vzdělávání. V tom nejlepším se samozřejmě zjevil objekt debaty. Pod příslibem mlčení si na rovinu řekli, co si myslí o škole a o vyučujících. Nic hezkého to nebylo. Doktorka Ryashko dostala největší kartáč ode všech. Estel měla taky svoje připomínky k parodii na profesorku, když vysypala, jak neobratně prezentovala projekt na její hodině, dostali se k jejímu strachu z vystupování před lidmi. „Vždyť ty máš slovní zásobu jak půlka Prahy ne a o tvůj přirozený projev bych se taky nebál. Tady s námi mluvíš úplně normálně“ řekl jí docent. „Tady ve čtyřech a po lahvi vína mi to opravdu nedělá problémy, ale jak vyjdu před lidi, mám temno a nemám tušení co se děje“ kontrovala Estel. „Pánové teď jí už neumlčíme“ zasmál se docent, ale nemyslel to zle, jako by jí chtěl ještě podpořit. „Proto nemůžu jít se segmentací před třídu a už vůbec ne před vás. Vysvětlovat něco lidem, který to nezajímá, je pro mě konečná“ argumentovala chabě. „Ty jsi totiž celá já, mě taky dlouho trvalo, než jsem se zbavil trémy“ pokoušel se jí uklidnit. Mezi tím si Estel totiž uvědomila, že nazítří má prezentovat a začala panikařit. No, uklidnit, profesor jí vzal za ruku konejšivě, se na ni usmál a donutil podívat se mu do očí, jistě že jí tím neuklidnil ba naopak. Představa, že prezentuje svou práci před ním, se stala naprosto nesnesitelnou. „Takže koučovat mu není cizí, to se bude hodit, stejně to potřebuju“ napadlo Estel. „Tak se vrátíme zpět k vínům ne?“ zmínil se Lóron „Ráda, říkal jste, že ten první vzorek je od souseda, vy máte tedy vlastní vinici?“ nenechala si ujít šanci. „No vlastně mám“ odbyl mě docent. „A vaše vína se dají sehnat na trhu?“ nedala se. „Néé, produkuju jen pár tisíc litrů, to zmizí hned“. Uzemnil ji profesor. Od vína ke škole, od školy k řízení, od řízení k létání… víc už snad rozpitvat nešlo.
Brzy zjistili, že už je čas se zabalit a vypadnout, uklidili učebnu, což je stálo docela velké úsilí. Nikdo nemusí vědět, že vinný stůl je bohapustá pitka, tak se pokoušeli urovnat stoly do původního pořádku. Pan profesor je dole otevřel a popřál šťastnou cestu a připomněl ranní přednášku „Vy tři to máte zítra ráno povinně, když už musím já, tak vás chci vidět taky“. Sám zůstal ve škole.
Ve středu se Estel vyzbrojila vysoko procentní čokoládou, kterou skoro celou zahubila. Celou přednášku se pokoušela o přežití, stihla se navýsost vynervovat. Takže vlastně neměla moc představu co se na přednášce dělo. Na cvičení zvládala Estel pouze kontrolovat třes rukou. Kolega prezentující se stále nedostavil, kluci jí řekli, že přijede později, ale tohle bylo dost. Profesor si vzal slovo jako první, prošli pár pojmů a obrátil se na studenty a vyzval je k prezentaci. Usadil se do první lavice a otočil se na Estel. Ta vykopala druhou prezentující skupinu k tabuli. Docent se na ní mírně vyčítavě podíval, ona jen vyděšeně zakroutila hlavou. Když její předchůdce odprezentoval, vzbudila se docela silná sprška negativ, což ji málem poslalo k zemi. Když byla na řadě, stále sama, neochotně se sebrala a šla k pultíku. Poslední co si pamatovala, byla slova Lórona „nebojte se“, pak se zorientovala, až když přišel kolega. Otevřely se dveře, Estel mu automaticky ukázala, že přijde o hlavu a počkala si, až se k ní připojí. Lóron se zasmál a prohlásil „Vidím, že si to s kolegyní vyřídíte.“. Konečně se mohla v klidu podívat co se děje v obecenstvu. Kluci v zadu poslouchali jako obvykle, rusky si pletly copy a pan profesor seděl a zíral z okna. Díky nově nabyté jistotě neztrácela kontakt s ostatními ani, když mluvila sama, jediné co se změnilo oproti kolegovi, bylo to, že jí sledoval i profesor, kdykoliv se zasekla, viděla, jak jí profesor nenápadně povzbuzuje. Dokonce Když přišel čas na dotazy, zeptala se jí jen kolegyně, a to tak že se jí chtěl zastat i Lóron. Sebrala mu slovo a zároveň vypálila Máje rybník. Tím si vysloužila profesorovu pochvalu „takhle bych si s tím neporadil sám“. K její prezentaci neřekl nikdo ani popel. Lóron pokáral kolegu za pozdní příchod a to bylo vše. Odešla se složit do lavice, a vrhla se opět na čokoládu.
Profesor propustil studenty. Estel si počkala, až ho nikdo nebude obtěžovat a vrátila se k němu. „Jen do mě“ povzbudila ho. „Vy jste se mi trochu bála“ řekl. „Jo trochu“ skočila mu do řeči ukusujíc čokoládu.“ MI? Jak MI bála?!“ pomyslela si. „Byl jsem zvědavý, ale tohle jsem nečekal. Byla jste naprosto perfektní, jistě ta nervozita udělala svoje, ale s tím se dá pracovat. Já jsem vám to říkal.“ „Neříkej, to já ráda zapracuju“ odpověděla mu myšlenkou.
Vánoce přišli pro Estel úplně nevhod, ale musela je skousnout. Měla aspoň dost času dát dohromady kupčení s cukrovím a mohla dostatečně vstřebat další Štědrý den s člověkem, kterého bytostně nenávidí. Vánoce jsou přece čas pohádek a přání, Estel je strávila uzavřená za neprůstřelnou stěnou utkanou ze snů.
Jednoho večer seděla Estel u počítače a pokoušela se dát dohromady feedbacky od zákazníků, kteří, si od ní kupují cukroví. Na facebooku jí vyskočila poznámka od Tretter´s baru, sháněli novou servírku. Vůbec nemyslela, co všechno bytím změnila, vůbec jí nenapadlo, kolik věcí by ztratila. Otevřela se jí cesta do míst, o kterých si nedovolila ani snít. Ukázala text mamce, ta jí řekla, ať pošle životopis, Estel ještě poslala zprávu kamarádkám a obě jí podpořily. Řekla si, že to stejně nemá naději tak to pošle. Druhý den Estel zkontrolovala poštu a nic nenašla, potvrdila si, že ještě má odhad na situace. Den na to jí dopoledne zvonil telefon, pevná linka jí napověděla, že to zase bude nějaký otrava. Na druhém konci drátu se ozval manager Tretter´s baru, a pozval Estel na pondělí k pohovoru. Když zavěsila, měla neuvěřitelnou radost.
V pondělí šla svou vyšlapanou cestičkou do Tretter´s kde jí čekal manager. Hned jí vylíčil, jak se věci mají a co by dělala. Estel přikývla, že to spolu zkusí, pokud to půjde zvládat se školou. Když odcházela s domluvenou zkušební směnou, v hlavě se jí rozezněla osudová melodie. Sny se opět mění v realitu.
Po Vánocích se opravdu těšila, až si bude moct sednout se sklenkou dobrého vína s lidmi, se kterými se dá mluvit. Tentokrát usoudila, že nebude nakupovat víno, ale připraví něco k jídlu. Tři dny předem psala profesorovi o počet studentů u stolu. Profesor obratem rozeslal všem stolovníkům mail, který ohlašoval datum. Uzávěrku vyhlásil na 12 hodin v pondělí. Rozhodla se upéct geniální linecký koláč s povidly, který se naučila v hotelu a dva druhy kynutých banketek. Drahý profesor na Estel zapomněl a proto plány na pečení přehodnotila a usoudila, že vezme jen cukroví a profesorovi pořádně vyčiní.
V úterý odpoledne zazvonil telefon, málem vyletěla z kůže, když se na druhém konci ozval kolega od Stolu, že právě mluvil s docentem a že Estel vzkazuje, že přijde asi 8 lidí. Aby dostála svému slibu, vyběhla na nákup a dala se do pečení banketek. Poslední plech vytáhla z trouby 10 minut před odchodem.
Na vinný dýchánek byla dokonale připravená, vzpomněla si i na kasičku a na hromadu drobných, které se zajisté budou hodit. Minulou schůzku totiž stanovili, že veškeré odbíhání od tématu a sprostá slova budou zpoplatněna. Ještě před oficiálním začátkem se musela všem pochlubit, co se jí přihodilo. Poslouchat gratulace jí hrozně bavilo. Večer se opět nesl ve velmi komorní atmosféře, která se prostupně změnila na bezduchou pitku. Červené víno, které přinesl docent z vlastní vinice, suverénně zvítězilo ve večerním hodnocení. Když se Lóron rozmluvil o víně, a o jeho výrobě, všechny přítomné zamrazilo. Zasnil se, vyprávěl jak se o víno stará, jak opečovává hrozny. Kdo by to řekl, do největšího cynika na škole. Kdyby dokázal věnovat člověku tolik lásky a pozornosti co věnuje vínu… Kdyby do teď Estel neměla na profesora zálusk, určitě by se jí v tomhle okamžiku zalíbil. Držela se daleko více při zdi než minule, úkol zněl opít Lórona, ne jí. Úkol splnila, samozřejmě, že ani z daleka nezůstala střízlivá, ale tentokrát si byla stoprocentně jistá tím, co dělá. Když se rozhodovalo, kdy bude další kolo, mohla Estel jen nečinně sedět, příště už možná nebude, příště už možná bude v Tretter´s. Když se jí sommelier Tomáš zeptal na názor, odkázala se na Tretter´s “No neblbni, já ti to s Michalem dohodnu“. Během večera společnost prošla témata od volby prezidenta až k partnerské poradně. Nejvíce zaujalo téma připravovaného výjezdu do Velkých Bílovic na nefalšovaný košt.
Když se pánové pustili do úklidu, Estel se odvážila se nabídnout profesorovi nocleh. Momentálně totiž okupovala tetin byt na Andělu, protože sem tam, krom tanečních tréninků, navštěvovala i ranní očistec, jménem práce. Ne, že by jí práce přestala bavit ale ranní vstávání je mor. I když ve středu nebyla na rozpisu, doma to nahlásila, aby byla připravená na všechny případy. Navíc se jí zželelo ubohého profesora, který po minulém dýchánku přespal ve škole. Nejdříve se ji Lóron snažil vysvětlit, že přece nepojede sockou a už vůbec nepojede úplně náhodu stejnou cestou jako ona, překvapila ho perfektně načasovaným plánem. Půjde s ostatními pryč a vykecá se na to, že spí u kamarádek. Až odjede bus s ostatníma a pošle mu zprávu a sejdou se na zastávce. I přes značnou opilost Lóron dokázal její plán zdokonalit, místo socky jeli taxíkem.
Celou cestu byli zticha, nějak nevěděli co říct, doufala, že nemyslel na to samé co ona. Jediné co nepromyslela, byla nedostupnost tetina bytu. Byt byl ve druhém patře a ve stavu, ve kterém se nacházeli, bylo opravdu obtížné vyškrábat se tam. V bytě odhodila boty a zapadla na záchod. Když vylezla, v kuchyni našla otevřenou lahev růžového sektu z tetiny železné zásoby. V obýváku se svítilo, Lóron parkoval na křesle, a na stole před ním stáli dvě nalité skleničky, Když ji uviděl, vstal a podal ji sklenku „Když už spíme v jednom pokoji, měli bychom si tykat“. Estel se pokusila zamumlat něco o tom, že je to nepatřičné, ale byla umlčena. „Teď nejsme ve škole a navíc už nejsem tvůj kantor. Jsem Honza. “ řekl, ťuknul o její skleničku a jemně jí políbil. „Na tykání“ připila a zavdala si. Byla skutečně příliš pod vlivem alkoholu, jinak by mu nejspíš vlepila facku, nebo by se aspoň pokoušela bránit. Napadlo ji, že opravdu nepotřeboval dlouho, aby se v bytě zorientoval a našel lednici a skleničky. Dokázal rozsvítit v obývacím pokoji, což Estel dodnes dělá problémy. Poté co se usadila na protější křeslo, se Lóron zeptal, jestli nevadí, že otevřel lahev, i kdyby vadilo, bylo už krapet pozdě, a ubezpečil jí, že zítra koupí novou. Jistě dnes už vypili něco málo vína, proč nepokračovat. Byl k ní neskutečně pozorný, běhal pro sekt, dokud lahev nebyla prázdná, celou dobu konverzovali jako by byli odvěcí přátelé. Především probírali plánovaný výjezd na Moravu, ubytování, cestu, a především sklípky, které chtěl profesor ukázat studentům. Bylo to jako ve snu, který by si nikdy nedovolila snít.
Když dopili, nastalo rozhodování, kdo kde bude spát. Samozřejmě ji jako dokonalý gentleman nechal vybrat si první, ale bylo hloupé ho nechat spát na rozkládací pohovce a ještě v té odporné zimě. Tedy vybrala si gauč s výmluvou na strach z výšek. Odešla do koupelny dát si sprchu a udělat ze sebe civila. Chvíli jí to trvalo, protože se opravdu překonala s make-upem a úpravou vlasů, vyčesávat z nich tužidlo byl boj hodný titánů. Zapletla si cop, aby nebylo vidět to vrabčí hnízdo, co si stvořila, popadla tetin ohromný chlupatý župan a zaplula na gauč. V pokoji byla tma, evidentně její host uchvátil svou postel v patře. Myslela si, že tu hroznou zimu přežije ale ne, pochvíli se do ní dala hnusná zimnice, měla dvě možnosti, „buď zmrznu, nebo vylezu nahoru na patro, což by ovšem znamenalo nasáčkovat se do na patro Lóronovi, teda Honzovi.“ pomyslela si. Zima jí tedy vyhnala a i s peřinou se vyškrábala na patro. Dříve než si stihla sednout na schody, se Lóron posadil a zeptal se, co jí donutilo překonat strach z výšek. „Zima“ zněla její odpověď, zareagoval přesně tak, jak nechtěla,“Tak já si půjdu lehnout dolů, abys mi nezmrzla, tady je tepleji.“. „Co má s tím přivlastňováním pořád?“ blesklo Estel halvou. Začali se hádat, nakonec ustoupil pouze pod podmínkou, že ani on dolů nesleze. Přesunul se k ní a zatahal ji za ruku, že přeci nebude sedět celou noc na schodech. Lehla tedy i se svou zimnicí na okraj postele. Pohladil jí po vlasech, aby si všimla, že ji nabízí kus polštáře, svůj si nechala dole protože nepočítala s tím, že bude nocovat nahoře. Opět začala argumentovat, že to rozhodně není vhodné, ale jako pokaždé jí to neprošlo, posunula se tedy nesměle blíž a uvelebila se na krajíčku. Bylo už dost pozdě, nebo možná brzo ráno když konečně usnula.
Ráno se probudila se ztuhlá ve stejné poloze, jako usnula. Jediná věc co se změnila, byla jeho ruka kolem jejího pasu. Asi bylo moc brzo i pro ni a hned znovu usnula. Když se probudila znovu, byla na patře sama. První její myšlenka byla „Jasně vole vyspal ses tak zmiz, i z mích přeslazených představ buď tak laskav, hlavně že jsem byla měkká područka.“. Slezla z patra a na konferenčním stolku, o který jako vždy zakopla, našla vzkaz. „Jasně, vzkazem to…“ nedokázala dokončit myšlenku, na kusu papíru stálo „Šel jsem pro snídani do Paula, hned jsem zpátky. Přece bych neodešel po tajnu. H“ Koukala nevěřícně na lístek, překvapovat lidi opravdu zvládá na výbornou. Vletěla do koupelny a doufala, že se dá dohromady dřív, než se vrátí snídaně. Samozřejmě to nestihla, když zaslechla klíče v zámku, rozklepaly se jí ruce. Došlo jí, že večer byli oba opilí, a co když teď za sřízliva budou jen tupě sedět a mlčet. Nechala projít kroky do kuchyně a vyšla. „Dobré ráno, koupil jsem od všeho trochu, myslím, že je to pro dalších pět lidí. A nevěděl jsem, co piješ za kávu, snad ti cappuccino vyhovuje.“ promluvil k ní. Estel se polekala a málem upadla. „Ano, cappuccino je perfektní, jste opravdu milí.“ začervenala se. Lóron se na ní otočil a pokáral jí za oslovení „Copak jsme si večer nic neřekli?“. Odvrátila se do skříňky pro talíře, aby nebylo vidět, jak moc ji to potěšilo. Podala Honzovi dva talíře, aby vyložil nákup, nepletl se, opravdu nakoupil pro sedm lidí. Ač se to zdá nemožné trefil se přesně do jejích oblíbených tarteletek a pistáciových makaronek. Prostřela na rozloženém gauči, aby si nemuseli podávat talíře. Lóron si sedl hned vedle ní, ne jak by to udělala ona, na druhou stranu postele. Sladká snídaně pomalu přešla v oběd v podobě baget a plněných croissantů. Velmi ji překvapilo, že se dokáží bavit stejně, jako večer. Kdykoli ho označila jako profesora nebo pána, ošklivě se na ní podíval, v trestání byl opravdu důsledný. Našli společná témata i mimo gastronomii. Kdo by čekal, že jeho teorie o snech vychází ze stejného zdroje jako ta její. Jak praví reklama na jedno rockové rádio, v každém je kus rockera, evidentně se ve stejné budově mimo školu mohli setkat už mnohem dřív, stejně jako ona je pravidelným svědkem koncertů Metallici a Aerosmith v Praze.
Když se zvedla, aby uklidila talíře, zvedl se s ní, aby jí pomohl. Na stolečku pod televizí leželo DVD Pýcha a předsudek podle Jane Austen, on si ho všiml a začal si jí dobírat „Ve škole ses tvářila, že romantika není tvůj žánr, a teď tu vidím jedno z nejromantičtějších klasických děl vůbec.“. Ironicky kontrovala „Za to vy…“ ošklivě se na ní podíval „promiň, za to TY, ses hrdě hlásil k těm, co by romantikou mohli být živi a navíc jestli si nepamatuješ, tohle není můj byt“. „Jasně a ten prach, co není na obalu, se otřel sám, kdys to naposled viděla, v pondělí?“ oplatil jí ironii. „Jsem vinna, v pondělí jsem u toho probrečela večer, pan Darcy se nehledá snadno.“ rádoby zahanbeně se stočila svůj pohled zpět k mytí talíře. „Ještě řekni, že tajně zbožňuješ Evžena Oněgina“ vyprskl smíchy. „A co když jo?“ pokoušela se oddálit odpověď. „Zkazíš mi představu o ledové královně, za kterou jsem tě měl“ usmál se. „V tom případě jste se sekl, i když bych jí ráda byla.“ Sklonila hlavu. Lóron odložil skleničku, kterou právě utíral, udělal k ní krok blíž a zvedl jí bradu, aby se na něj musela podívat nahoru. „Co jsem říkal o tom vykání? To jsi zapomněla?“ Estel se pousmála a sklonila hlavu. Opět ji hlavu zvedl a políbil ji, daleko odvážněji než večer. „Teď už nemůžeš tvrdit, že si nic nepamatuješ.“ zašklebil se. „A ty zas nemůžeš tvrdit, že nejsi romantická duše.“ vrátila mu uštěpačnost i s úroky. Domyli nádobí, společně uvedli byt do původního nepořádku a dali se na odchod.
Když se loučili, měla Estel slzy na krajíčku. Věděla, že včerejšek byl možná poslední večer ve společnosti spolustolovníků a hlavně s tím jedním. Teď když jí držel za ruku, si teprve uvědomila, o co všechno přijde, když nastoupí do vysněného baru, nebude to jenom spánek. Budou to i přátelé a zájmy, taky bude muset dát sbohem citům, které se v ní probudily vůči zakázanému profesorovi. Zadívala se mu do očí, teď už věděla, že není sama, komu celí včerejší večer není zcela ukradený. Přivinul ji k sobě, letmo jí políbil na čelo a odešel na druhou stranu. Bezmocně se za ním dívala, dokud nezmizel za rohem. Estel zašla do metra, dala sluchátka do uší a pustila si hudbu, jak nejhlasitěji mohla, aby zaplašila myšlenky na okolní svět. I když dokázala přehlušit zvuky metra, stále měla před sebou otázky… Kdy ho znovu uvidí? Opravdu to bude trvat měsíc? Možná ne třeba se dřív uvidí u zkoušky….
V pátek se byla Estel představit majiteli Tretter´s baru. Byla hodně nervózní ale i přesto se během chvíle dokázala v baru perfektně zorientovat. Protože prostředí i barmany znala z nesčetných večerních návštěv, neměla problém splynout s kolektivem. Dříve než začal největší nával lidí, zkusila si objednat pár stolů, díky slušné znalosti nápojového lístku si mohla dovolit pomoci hostům s výběrem drinků. Po desáté hodině se bar přeplnil lidmi a to už si Estel netroufla víc než běhat se skleničkami. Kolem jedné hodiny když se provoz v baru uklidnil, zavolal si jí majitel podniku, aby si řekli, zda může spolupráce mezi nimi fungovat. K Estelinu úžasu jí majitel pochválil a sdělil jí, že si jí dokáže bez problému představit jako součást jeho party. Estel byla nesmírně poctěna ale nedokázala si představit, že bude žít jenom v noci a bude mít tolik odpovědnosti, rozhodla se tedy, že poděkuje za příležitost vyzkoušet si jak by s jí pracovalo a odstoupit z výběrového řízení. Cestou domů si nepřetržitě nadávala, jakou blbost sama na sobě spáchala, ale v hloubi srdce věděla, že získala mnohem víc, než právě odmítla. Ne všechny sny vedou správnou cestou…