Eva ( Láska)

Bylo jí 19 let a měla za sebou úspěšně dokončenou maturitu. Těšila se na maturitní ples.
Jedinou starost jí dělalo to, že tam bude sama. Sama, bez přítele. Poslední její vztah nevyšel
a do dalšího se nechtěla pouštět, potřebovala se soustředit na školu a na učení a přítel by jí rozptyloval.
Teď jí ale láska chyběla, najednou měla po maturitě, měla čas a zjistila, že je sama.
Že si nemá s kým popovídat, že si nemá s kým zajít do kina, s kým by se držela za ruku. Kamarádek měla dost, ale žádná jí nemohla dát to, co by jí dávala láska muže.
Den D se blížil a Eva sháněla oblečení na ples a připravovala s kamarádkami výzdobu sálu, sháněla se tombola a Eva úplně zapomněla na to, co jí tak trápilo.
Na ples vyrazila s předstihem. Měla na sobě krásné fialové šaty, které si nechala ušít. Byla u kadeřnice a prošla proměnou. Dívala se na sebe do zrcadla a říkala si, že je úplně jiná, mnohem hezčí, líbila se sama sobě a byla s proměnou spokojená. Na plese se ale moc nebavila. Její kamarádky tam měly své lásky a Eva se nudila.
Krátce po desáté večer se šla projít ven, začala jí bolet hlava z té hudby, která na plese byla a potřebovala čerstvý vzduch. Vyšla ven a vydala se směrem k zámeckému parku, který byl celý ponořen do tmy.
Nebála se, jestli tam na někoho narazí, určitě půjde o nějaké dva zamilované a ti si jí všímat nebudou. Prošla hlavní bránou a vydala se zámeckou stromovkou ke své oblíbené soše Panenky Marie.
Měla tu sochu ráda a když byla v parku, vždy se u ní zastavila a vždy obdivovala umění sochaře, který sochu dělal. Když přicházela blíže, všimla si nějaké postavy, která se u sochy pohybovala. Trošku znejistěla, ale měsíc svítil na cestu a Eva si dodala odvahy a šla dál. Přišla až k soše a spatřila nějakého mladíka, který sochu objímal rukama. Chtěla projít kolem aniž by mladíka vyrušila, ale ten se otočil a Evy si všimnul.
Udělal krok k Evě a ta pocítila menší strach. Najednou uslyšela velice příjemný hlas, který se jí ptal, zda se jí socha také tak líbí, jako jemu. Z Evy strach opadl a odpověděla mladíkovi, že sem chodí moc ráda a sochu vždy obdivuje. Mladík se pousmál a představil se jí jako Jakub. Podali si ruce a Eva se snažila rozpoznat Jakubovu tvář. Jak asi vypadá, jaké má oči, úsměv ? V té tmě, i když měsíc svítil jasně, toho moc neviděla. Jakub vycítil její nejistotu i zájem o svou osobu a navrhnul Evě, zda by se nešli projít někam tam, kde je světlo. Souhlasila. Cestou jí Jakub vyprávěl o svém zájmu o sochy, vyučil se jako kamenosochař a sochy jsou
jeho velkým koníčkem. Objíždí hrady, zámky a další památky a sochy si fotí, osahává a bere si z nich inspiraci pro svou tvorbu. Eva se přistihla, že se zájmem naslouchá tomu, co Jakub vypráví a má v sobě zvláštní pocit, který už dlouho nezažila. Jakub jí byl sympatický, jeho hlas jí hladil na duši a ona se přistihla, že jí nějak podivně rychleji bije srdce. Vyšli konečně z parku a Eva si konečně mohla Jakuba prohlédnout. Srdce jí začalo bít ještě rychleji.
Dívala se do sympatické, mladé a hezké tváře. Jakub vycítil, že se na něj dívá a konečně i on jí pohlédl do tváře a do očí.
Eva v tu chvíli ucítila, že tohle je on, ten, který jí tolik chyběl. Zastavili se a oba si pohlédli do očí, ještě hlouběji se zkoumali pohledy a pak Eva ucítila Jakubovu ruku v její. Stiskla jí a usmála se. I Jakub se usmál a vydali se po cestě dál.
Cestou se drželi za ruce a povídali si o všem možném. Eva zapomněla na ples, na kamarádky, na celý svět.
Procházeli se, povídali si a najednou si oba všimli že začíná svítat. Pohlédli si opět do tváře a Jakub se nejistě zeptal, zda se ještě, někdy uvidí. Eva pokývala hlavou a řekla, že by byla moc ráda. Jakub se nesměle k Evě naklonil a políbil jí na tvář. Eva cítila srdce až v krku. Teď, nebo nikdy. Chytila Jakuba za ruku a políbila ho na ústa. Jakub překvapeně pohlédl Evě do očí. Pak jí objal a zašeptal jí " Nevěřil jsem na lásku na první pohled, nikdy jsem v ní nevěřil, ale dneska
vím, že existuje ".Dlouze se políbili a pak zas a znova a Eva cítila, že se zamilovala, že tohle je ten, na kterého dlouho čekala.