Já 2

Pořád koukám z okna jak je tam krásně, po tváři se mi linou slzy a já nedokážu myslet na nic jiného než na něj. Na tenhle víkend jsme měli plány, jenže jsem to zas všechno zkazila, je až k neuvěření jak se dokáže během jednoho dne láska změnit v nenávist. Pořád se mi hlavou honí otázky - bude mě chtít ještě někdy vidět? ..asi ne. Tak proč to konečně nevzdám, proč na něj pořád myslím a proč ho pořád chci? Snažím se být jiná nechat mu prostor, neovlivňovat ho, aby se mohl rozhodnout, ale proč tohle dělat když se už dávno rozhodl.
Všechno mi ho připomíná, každá hezká vzpomínka je jako nůž přímo do srdce. Jak tenhle orgán dokáže bolet. Věčné křeče do břicha, třes v rukách a nohách, asi jsem se opravdu zbláznila. Rodina se mnou pro jistotu nekomunikuje, protože kdo by se bavil s člověkem, který každých pět minut začne brečet. Už nechci brečet, chci být silná, nejsem přeci jediná kdo tohle zažil každý to přece musí zvládnout, nebo ne?
Pořád přemýšlím nad tím, jaké to bude, až ho potkám, zvládnu to? Rozbrečím se před ním? Budu ho prosit, aby se ke mně vrátil? Ne, tu poslední možnost musím vyloučit, tu jsem přeci praktikovala předtím. Ale uvědomí si že ho miluju a že bych ho chtěla zpátky, když mu to ani neřeknu? Má stejný problém? Taky nemůže spát a musí na mě pořád myslet? Ne, ta poslední možnost je asi opět špatná. Ale jak tohle mám zjistit, když on se mnou asi nechce ztratit ani slovíčko a nejradši by mě přesunul na druhou polovinu planety jen, aby mě nemusel vídat. Možná že bych tohle i já sama ráda udělala. Jenže život bez něho si ještě pořád nedokážu představit.
Ustavičně zírám na telefon jestli mi náhodou něco nechce sdělit, ale asi není jako já a možná to je dobře.
Nejhorší jsou ty sny, až moc příliš živé sny kde ho vidím jít a on mě neslyší, nevidí (nebo to jenom dělá) a jde prostě dál, pak se probudím a brečím, zase. Další sen byl takový, že ležel vedle mě, už jsem se po něm chtěla natáhnout a obejmout ho, ale najednou nikde nebyl. Tyhle sny mi lámou srdce ještě víc. A já pořád nevím, co mám dělat, vím akorát, že se mu chci do nekonečna omlouvat, ale to tu už bylo.
Chci aby tohle přestalo, chci být zase s ním, ale jak to mám udělat, když on už nechce, místo toho abych napsala jemu, píšu tyhle slohy, který si on nikdy nepřečte. Jen se mu už nechci vnucovat, nevím, jestli to co dělám je špatně, nebo dobře.
Už si totiž nejsem jistá ničím, ani sama sebou.