JEDNOHO DNE SI MAMINKA SBALILA SVŮJ POSLEDNÍ KUFR...

Jednoho dne si maminka sbalila svůj poslední kufr...
Nevložila do něj žádné oblečení ani boty. Vzala si s sebou jen vzpomínky na nás, své děti, a lásku, která by vystačila na celý život. Odešla tiše… Tak tiše, že si svět ani nevšiml, že se někomu právě zhroutil celý život.
Doma zůstala její vůně, její věci, její hlas, který pořád slyšíme ve vzpomínkách… A prázdné místo, které už nikdy nikdo nedokáže zaplnit. Nebylo to obyčejné rozloučení. Jako by maminka zašeptala: „Neplač, moje dítě… Jen jsem se vydala na cestu o něco dřív. Počkám na tebe tam, kde už nikdo nestoná, kde nic nebolí a kde se už nikdy nebudeme muset loučit.“ Ale jak nemám plakat, mami? Když bych tak moc chtěla ještě jednou slyšet tvůj hlas…
Ještě jednou tě obejmout tak pevně jako tenkrát, když jsem byla malá…
Ještě jednou ti říct všechno, co jsem nestihla…
Dnes už chápu, že nejtěžší není ten den, kdy maminka odejde. Nejtěžší jsou všechny ty další dny, kdy jí chceš zavolat, něco jí vyprávět, svěřit se jí se svými starostmi nebo jen slyšet: „Neboj se, moje dítě, všechno bude dobré.“
A pak si najednou uvědomíš, že už ti telefon nikdy nezvedne…
Mami, kdybych mohla, dala bych všechno za jedinou další minutu s tebou. Za jedno objetí. Za jediný tvůj úsměv. Říká se, že čas zahojí všechny rány… Ale nikdo ti neřekne, jak se naučit žít ve světě, ve kterém už není maminka.
Pořád jsem tvoje dítě, mami. Jen se teď musím naučit žít bez tvé náruče, ve které jsem vždycky nacházela útěchu. A dokud bude bít moje srdce, budeš v něm žít i ty.
Miluji tě, mami. Včera, dnes a navždy… Až do dne, kdy tě budu moct znovu obejmout.
Zdroj Facebook - Deštník