Je noc

Je noc. Ona se převaluje na posteli. Je jí horko. Má noční můru. Je za zrcadlem. Ona je na druhé straně. Nemůže se jí dotknout. Ale chce. Křičí. Řve. Brečí. Chce na ní sáhnout, ale nemůže. Mlátí do zrcadla. Nerozbíjí se. Mlátí víc. Snaží se. Udělá cokoliv, aby se jí mohla dotknout. Řve dál. Ona na druhé straně jen stojí. Konečně zrcadlo rozbíjí. Běží k ní. Chytá jí do rukou. Náhle se pod jejím dotekem rozbije. Rozletí se na tisíce kousků. Ona netuší proč. Pláče. Chce jí zpět. Nechápe, proč se to stalo. Vždyť se k ní probojovala. Tak proč jí nemá? Touží po ní. Pláče. Drží střepy. Náhle se řízne. Na chvíli se jí vrátí do rukou. Pak ale znovu zmizí. Vezme střep pevně do rukou. Prohlíží si ho. Pak si ho zaryje hluboko do ruky. Bolí jí to a teče jí krev. Ale je to zpět. Zase jí objímá rukama. A zase to mizí. Tentokrát vezme větší třep. Pevně ho stiskne. Zaryje si ho do stehna. Krev je všude. Ona ryje dál a hlouběji. Má jí zpět. Objímá ji a líbá ji. Mizí. Všechno mizí. Ona se probouzí. Pláče. Je zničená. Zvedá se z postele. Jde do koupelny. Vezme do rukou žiletku. Silně si s ní přejede přes ruku. Cítí ale něco jiného. Je to moc. Ona pláče. Je zmatená a vyděšená. Neví, co má dělat. Krvácí. Krev se mísí s vodou ve vaně. Padá. Zavírá oči a... Vidí ji. Stojí tam s rozpřaženýma rukama. Mizí. Přejede znovu. A je zase u ní. Už napořád. Je konec a ona je konečně šťastná.