Konec

Stála tam a vlasy jí vlály ve větru. Pozorovala překrásný západ slunce a snažila se být šťastná, ale i tak plakala… Po tvářích se jí kutálely slzy jako perly a vzpomínky jí nenechaly, aby se aspoň jedinkrát usmála… Nedokázala to zastavit; ten proud myšlenek, který ji ničil. Neustále. Slunce zapadlo za obzor, ale ona i přesto zůstala stát na místě. Stále se ptala sebe samotné, proč se to stalo… Proč ji opustili lidé, které nejvíce milovala… I když má milujícího přítele, nedokáže se s tím smířit… Se smrtí jejích rodičů a jejího mladšího bratra… Chtěla zůstat, ale nedokázala to; i tak se chystala k něčemu hroznému. K něčemu, co změní život jejímu příteli… Stoupla si na okraj útesu a pak udělala rozhodující krok; krok do prázdna. Prázdna jejího života… Po tváři jí stekla poslední slza. „Promiň,“poslední slova, jež jí vyšla z úst. Slova, která patřila jemu. Chlapci, kterého nade vše milovala. A chlapci, kterého vlastním rozhodnutím ztratila…
Milovala, ale žít dále nedokázala. Jakoby ji ten žal oslabil, přesně tak to vypadalo...