KOUSEK NAŠEHO DĚTSTVÍ

Neměli jsme pokoj plný hraček, které uměly mluvit, svítit a hrát.
Neměli jsme telefon v kapse od chvíle, kdy jsme otevřeli oči. Neměli jsme dovolené u moře každý rok ani rodiče, kteří nám mohli koupit všechno, na co jsme si ukázali. A přesto…
Když se dnes ohlédnu zpátky, mám pocit, že jsme měli neskutečně bohaté dětství. Měli jsme celé dny.
Ráno jsme vyběhli ven a nikdo přesně nevěděl, kde jsme. Jen jsme měli přijít na oběd, nebo být večer doma.
Měli jsme kolena odřená do krve, špinavé ruce, rozcuchané vlasy a kapsy plné kamínků, kaštanů, různých sklíček a pokladů, kterým by dnes nikdo nerozuměl.
Měli jsme kamarády, za kterými se prostě přiběhlo zazvonilo u dveří. . My na sídlišti, jsme na sebe pískali z jednoho paneláku na druhý a domlouvali se přes balkóny. „Půjdeš ven?“ A šlo se.
Žádné psaní zpráv. Žádné čekání na odpověď. Žádné „jsem online, ale nemám čas“. Prostě jsme byli spolu. Všechno jsme si museli říct osobně. Nic se nedalo vyčíst ze sociální sítě.
Měli jsme léta, která voněla po trávě, rozpáleném asfaltu a vodě z hadice. Klepače na koberce, byly místem, které nás pevně spojovalo. Když jsme uměli udělat výmik na hrazdě u paneláku, nebo pořádnou stojku, či hvězdu v trávě, cítili jsme obdiv ostatních.
Měli jsme babičky, které dokázaly z obyčejného oběda udělat hostinu. Měli jsme nedělní návštěvy, kdy se sedělo u jednoho stolu a povídalo se tak dlouho, dokud někdo neřekl, že už by měl jet domů.
Měli jsme Vánoce, na které jsme čekali celou věčnost. A možná právě proto byly tak kouzelné. Dnes mají naše děti tolik věcí.
Tolikrát víc možností, hraček, techniky, cest a zážitků. A přesto se někdy přistihnu, že bych jim nejraději dala něco, co už se nikde koupit nedá. Kousek našeho dětství. Ten pocit, kdy člověk nemusel nic stíhat. Kdy největším problémem bylo, že jsme přišli domů o deset minut později. Kdy jsme se dokázali smát úplné hlouposti tak dlouho, až nás bolelo břicho a tekly slzy. Kdy jsme nevěděli, kolik stojí svět a značkové věci. A vůbec nám to nevadilo. Možná jsme opravdu neměli tolik.
Ale měli jsme něco, co dnes hledáme všude možně. Čas. Čas být spolu. Čas jen tak si spolu hrát. Čas snít. Čas jen tak sedět na obrubníku a povídat si. A hlavně čas být dětmi. Takže když dnes někdo řekne: „Vy jste toho jako děti moc neměli.“
Možná má pravdu, ale jen částečně. Neměli jsme tolik věcí. Ale měli jsme smích, který se nesmazal. Vzpomínky, které nezestárly. Lidi, na které jsme nezapomněli. A dětství, ke kterému se dnes v myšlenkách vracíme, kdykoli nám začne být život trochu těžký. Možná jsme neměli tolik věcí, exotických zážitků, ale...
Když teď zavřu oči…měla jsem pocit, že mám úplně všechno. Cítíte to stejně? Nebo jsem se jen předávkovala nostalgií? .
Zdroj Facebook - Iva Herzogová