Láska za času draků

Svítání přivádí první sluneční paprsky do chatky na okraji Vířícího jezera. Větry, které jsou pro tuto oblast typické a konec konců i zavdali jménu tohoto jezera, snadno proniknou dřevěnými okenicemi do podkrovního bytu a rozhoupou hamaku i s dívkou v ní ležící. Ležící a spící tak, jak by mohla jakákoliv jiná dívka, třeba i Jára Cimrman. Tato dívka je však jedinečná. Další poryv větru ji probudí a její modré oči se rozevřou dokořán.
*Už jsi tu zase? Poslední dobou sem chodíš nějak často? Čím to je, nudíš se tam, odkud pocházíš? Mrzí mne, že tě nemohu vidět. Ráda bych alespoň znala tvé pohlaví. Vím jen o tvé existenci, kterou cítím. A vím o tom souboru povídek, ze kterého čteš a vím, že jsem jeho součástí. Asi si myslíš, stejně jako všichni tví ostatní druzi, jenž "čtenáři" se zvete, že nejsem nic než jen pár slůvek. Že snad živou ni nejsem, leč já se živa cítím.*
Všechny odpovědi na tyto otázky samozřejmě podobně jako mí předchůdci i následovníci mám. Mohou se shodovat, mohou se i lišit. Jisté ovšem je, že ačkoliv je vyřknu jak hlasitě a kolikrát chci, k této dívce se nikdy nedostanou. Dívka se mezitím, jako každé ráno, převlékne do svých všedních šatů. Být čtenářem, který to vše může důkladně pozorovat, má jistě své výhody. Sytě zelené šaty sice na první pohled vypadají odpudivě, vždyť jsou na místech potrhané a někde špinavé od hlíny, leč krásně vykreslují její postavu i světlou pleť a skvěle se hodí k jejím světle hnědým vlasům.
*Šmíráku!*
Nu což, mám celkem štěstí, které mí vrstevníci, jež sotva umí číst, nezažijí.
Dívka seběhne dolů po schodech zrovna, aby zastihla bušení na dveře.
*Budu v pořádku?*
Prozradit ti to nemůžu, a i kdyby ano, byl by to spoiler. Dívka sebere malý nožík z kuchyně a schová si jej do rukávu. Jen pro jistotu. Pak se vydá otevřít dveře. Když se s patřičným zavrzáním otevřou, zří za nimi dívka lehce přitloustlého, noblesně ustrojeného pána ve fialovém saku s kožešinovým lemen a s obřím brkem visícím z klobouku. Tento muž je obklopen šesticí svalnatých strážců, jejichž jizvy, které by měly spíše odpuzovat, jsou dávány na odiv, aby zastrašili jakékoliv nepřátele.
Pán ve fialovém se nerozpakuje a rovnou vstoupí do místnosti.
"Co si to dovolujete?" zeptá se moje hrdinka, již lehce vytočeně.
"Ááá," zareaguje muž, jako by si jí teprve teď všiml: "Jsem králův tajemník, Richard Rysí Zadek, prosím, neptejte se proč, znovu to již vyprávět nechci. Nejste vy náhodou Laura, dcera pana purkrabího?"
"Ani, kdybyste byl samotný král, stejně vám to nedává právo vkročit bez pozvání do cizího domu," vystrčí dívka muže z budovy: "A ano, jsem Laura. Smím vás pozvat dál?"
*Zase další nevychovanci. Proč jen nemůže přijít někdo vychovanější, inteligentnější a slušnější? Někdo jako ty?*
Protože toto je pohádka, a tam jsou postavy z pravidla takové, i když to autor mohl napsat trochu lépe.
"Jak dost možná víte, Lauro," začal pán komoří, hned jak se posadil na ošoupaný hnědý gauč, "náš král je stůně"
*Jako by mě zajímalo, co si myslí náš král*
"Zkraťte to, prosím," požádala Laura a její krásné světlé vlasy se zaleskly v ranním slunci.
"Óóóó to nemohu, dívenko," zamračí se komoří
*Ale ty můžeš, viď?*
Dobrá, tak pro Lauřino dobro přeskočím pár řádků...bla bla...vědma...bla bla... že si král musí vybrat novou ženu...bla bla...že ona byla předurčena...že zemi taky zužují tři děsivá monstra, která by měli po cestě zneškodnit..
*Mnohokráte ti děkuji.*
Za málo.
"Takže jestli to dobře chápu, mám se stát královou nastávající?" zarazila se: "Vždyť je to ještě děcko!"
"Je mi líto, nemáte na vybranou. Je mu patnáct, to je už ideální věk. Jsem si jist, že se k němu ve svých dvaceti budete hodit. A král je nevíc..echm...opravdu autoritativní muž, jistě si ho zamilujete."
*To místo v mém srdci je však již obsazené*
"No, a nezbývá nám, než se vydat na cestu," prohlásil komoří.
"Co když nepůjdu?" zkusila to dívka naposled.
"Mé muže jste viděla," byl komoří velice přesvědčivý.
"Počkejte minutku, než si sbalím," odvětila dívka, kterou její otec celý život učil, jak respektovat královská nařízení. Jeden nůž si nechala v rukávu, další zbraň, tentokrát meč, si zastrčila do pochvy. U pasu. Pardon, však se znám.
*Příteli můj, čtenáři, prosím, mohl bys přelistovat ještě těchto pár stránek? Ty hodiny cesty mi za to nestojí.*
Ale jistě. Dlouhé trmácení se, přechod přes Nepřekročitelnou horu, zabití chiméry, draka a baziliška, ah, tady to je! Příjezd k zámku.
*Víš, že tě mám moc ráda? Teď jen doufám, že to skončí šťastně, třeba král umře, nebo tak.*
Král však žije. A celý ustrojený si to vykračuje rovnou k mé Lauře a dělá to, co já nikdy nebudu moci. Chytá ji za ruku a líbá ji. Vypadá nějak moc zdravě na můj vkus. Třeba to nebyla věštkyně, jenom dohazovačka.
"Vaše krása mě vyléčila, krásná dcero purkrabího. To si vyžaduje veliký dar," to děcko kecá, jako by vládl stejně dlouho, jako jeho nebožtík otec: "Jak by se ti líbilo, kdyby ses stala královnou?"
Laura se polekala: "J-já a královnou?"
Už mě ten příběh nudí, zní to jako moc velká slaďárna. Ale zajímá mě, jak to skončí.
*Proč tě najednou necítím tolik, jako dřív? Už tě tvůj zájem o mne opustil? Ach, přijdu si tak sama.*
"Dejte mi čas na rozmyšlenou..," požádala Laura.
"Ale jistě má drahá, kolik jen času budete chtít, pokud, pokud se nechcete protivit rozkazu krále!" pohrozil. Koneckonců, je to král a smí si dělat, co chce.
*Proč nereaguješ? Proč mi nikdy neodpovíš aspoň náznakem? Když si krále nevezmu, uvrhnu sebe i svou rodinu do zapovězení, ty budeš mít vždy speciální místo v mém srdci, ale na něj si mohu sáhnout a vědět, že existuje...*
A tak byla svatba a král i královna spolu žili šťastně až do skonání věků.
KONEC

Šťastně?
*Počkej! Prosím, neotáčej stranu za další povídkou! Nedělej to prosím! Vím, že tam někde jsi, že jsi mne, milý čtenáři, neopustil a zůstáváš tu se mnou. Chci do tvého světa. Nechci tu umřít. Miluj...*
Otočím list.
Kdepak, holčičko, ty budeš žít věčně. Alespoň v mém srdci. Pro tebe to tak bude lepší.

https://www.wattpad.com/user/Terrione