Romain Rolland Petr a Lucie

VŠICHNI, KDOŽ PŘEČKALI TY DNY
a viděli onen úžasný, šťastný obrat ve vývoji událostí, patrně již zapomněli na těžký, hrozivý let chmurného křídla, které v tom velikonočním týdnu zastřelo střední Francii a na chvíli vrhlo stín i na Paříž. Radost snadno zapomíná na minulé hrůzy. – Německý nápor dosáhl vrcholu mezi pondělím a středou velikonočního týdne. Nepřítel překročil Sommu: Bapaume, Nesle, Guiscard, Roye, Noyon, Albert byly ztraceny. Ukořistili jedenáct set děl. Šedesát tisíc zajatců… Symbol zdeptané vlasti, harmonický Debussy umřel zrovna to úterý. Ztrhaná lyra… „Ubohé dokonávající Řecko…!“ Co z něho zbude? Několik tepaných nádob, několik překrásných štíhlých sloupů, a i ty zmizí pod trávou rozrůstající se po hřbitově. Nesmrtelné stopy zničených Atén…
Petr a Lucie viděli stín, jenž se blížil k městu, jakoby z návrší. Protože byli ještě stále zahaleni paprsky své lásky, očekávali konec krátkého dne svého života bez bázně. Budou teď v noci smrti dva. Jako večerní klekání jim ve vzpomínkách zněla slastná zádumčivost krásných Debussyových akordů, jež tak milovali. Hudba vyhovovala potřebě jejich srdcí více než kdy jindy. Bylo to jediné umění, jež se stalo hlasem osvobozené duše za záclonou tvarů.
Na Zelený čtvrtek šli, Lucie zavěšena do Petra a tisknouc mu ruku, po předměstských cestách, smáčených deštěm. Po zmoklé rovině se honily poryvy větru. Nevšímali si ani deště, ani větru, ani ošklivosti polí a blátivé cesty. Usedli na nízkou zahradní zídku, jíž se nedávno kus zřítil. Pod Petrovým deštníkem, který chránil sotva hlavu a ramena, Lucie, nohy majíc volně svěšeny, ruce zvlhlé a nepromokavý plášť zmoklý, dívala se, jak kapky padají jedna za druhou. Kdykoli vítr pohnul větvemi, drobná prška kapek zabubnovala „klop! klop!“ Lucie byla zamlklá, usměvavá, klidně rozzářená.
Oba je naplňovala hluboká radost.
„Proč se máme tak velice rádi?“ zeptal se Petr.
„Ach Petře, jistě mě nemáš rád velice, když se ptáš proč.“
„Ptám se tě proto, abych od tebe slyšel to, co vím stejně dobře jako ty.“
„Ty chceš, abych tě chválila, abych ti řekla, proč tě mám ráda. Ale toho se nedočkáš, neboť víš-li ty, proč tě mám ráda, já to nevím.“
„Ty to nevíš?“ zaraženě se zeptal Petr.
„Nevím! (V duchu se smála.) A naprosto to nepotřebuji vědět. Ptáme-li se, proč je to nebo ono, znamená to, že si tím nejsme jisti a že je to špatné. Teď, když miluji, neznám již žádné proč! Již žádné kde, neboť, nebo, jak! Má láska prostě je, opravdu je. Na ostatním mi nezáleží.“
Jejich tváře se políbily. Déšť toho využil, vklouzl pod nemotorný deštník a poškádlil je svými prsty po vlasech a po lících; jejich semknuté rty vsály studenou kapičku.
Petr řekl: „Ale co ti ostatní?“
„Kteří ostatní?“
„Ti ubožáci,“ odpověděl Petr. „Všichni ti, kteří nejsou námi?“
„Ať dělají totéž, co my! Ať milují!“
„A jsou milováni! To, Lucie, nemůže každý.“
„I může!“
„Nemůže, Lucie. Neznáš cenu daru, který mi dáváš.“
„Dávat své srdce lásce, své rty milenci, to je přece totéž jako dávat oči světlu; to není dávání, to je braní.“
„Ale mnozí lidé jsou slepci.“
„My je nevyléčíme, Petříčku. Dívejme se místo nich!“
Petr se odmlčel.
„Nač myslíš?“ zeptala se ho.
„Myslím na to, že toho dne velmi daleko od nás, a přece tak blízko, vytrpěl hrozná muka a umřel Ten, jenž přišel na svět uzdravovat slepce.“
Lucie ho vzala za ruku: „Ty v něho věříš?“
„Ne, Lucie, už nevěřím. Ale zůstává navždy přítelem všech, jež někdy přijal u svého stolu. A ty? Ty ho znáš?“
„Velmi, velmi málo,“ odpověděla. „Nikdy mi o něm nikdo nevypravoval. Ale miluji ho, třebaže ho neznám… Neboť vím, že také on miloval.“
„Ale jinak než my.“
„Proč jinak? My, my máme jenom ubohé, malé srdíčko, a to je schop¬no milovat jenom tebe, má lásko. On nás miloval všechny. Ale láska je to stále táž.“
„Nechtěla bys, abychom zítra šli uctít jeho smrt?“ zeptal se Petr vzrušeně… „Slyšel jsem, že v chrámu svatého Gervasia bude krásná hudba!“
„Ano, ráda bych s tebou šla do kostela v takový den. Vím jistě, že nás uvítá laskavě. A budeme-li blíž u něho, budeme také blíž u sebe.“
Oba mlčí… Prší, prší, prší. Stále prší. Stmívá se.
„Zítra v tento čas už tam budeme,“ řekla.
Mlha pronikala do kostí. Lucie se mírně zachvěla.
„Není ti zima, miláčku?“ znepokojil se Petr. Vstala:
„Ne, není. Všechno je pro mne láskou. Miluji všechno a všechno mě miluje. Miluje mě déšť, miluje mě vítr, to šedivé nebe i ta zima – i můj drahý, milý Petr.“
Nebe zůstalo i na Velký pátek zataženo dlouhými šedivými závoji, ale vzduch byl vlahý a klidný. Na ulicích bylo vidět květiny, narcisy, fialky. Petr jich několik koupil a Lucie je nesla. Šli po tichém Zlatnickém nábřeží a prošli kolem Čisté Matky boží. Půvab starého města, zalitého tlumeným světlem, obklopoval je svou velebnou lahodou. Na náměstí svatého Gervasia se před nimi rozlétl houf holubů. Dívali se za nimi, jak poletují kolem chrámového průčelí; jeden z nich usedl na hlavu kamenné sochy. Nahoře na průčelních schodech, když se již chystali vkročit do chrámu, Lucie se obrátila a spatřila ve vzdálenosti několika kroků mezi scházejícími se věřícími asi dvanáctiletou rusovlasou dívenku; opírala se, obě ruce majíc zdviženy nad hlavou, o průčelí a pohlížela na ni. Měla jemnou, poněkud archaickou tvářičku středověké sošky, s úsměvem záhadným, roztomilým, oduševnělým a něžným. Také Lucie se na ni usmála a ukázala ji Petrovi. Ale dívenčin pohled se vznesl nad ni a náhle se zděsil. A děvčátko si zakrylo tvář dlaněmi a zmizelo.
„Co se jí stalo?“ zeptala se Lucie.
Petr se však nedíval.
Vešli. Nad hlavami jim vrkal holub. Poslední zvuk zvenčí. Pařížský ruch pohasl. Širé nebe zmizelo. Velebné tóny varhan, mohutné klenby, kamenná a zvuková opona, to všechno je oddělilo od světa. Zastavili se v postranní lodi, vlevo od vchodu mezi druhou a třetí kaplí. Usedli na schody ukryté před pohledy ostatních lidí a schoulili se k sobě ve výklenku pilíře. Seděli zády ke kruchtě, a když zdvihli oči, viděli horní část oltáře, kříž a barevná okna v poboční kapli. Krásné staré písně plakaly svým zbožným smutkem. Petr a Lucie, dva mladí pohané, drželi se za ruku před tím velikým Přítelem v truchlícím kostele. A oba zároveň šeptali: „Veliký Příteli, před tebou se s ním, před tebou se s ní snoubím. Spoj nás! Vidíš naše srdce.“
A jejich prsty zůstaly spojeny, vpleteny do sebe jako proutky v ko¬šíku. Byli jediným tělem a tím tělem probíhaly vzrušené vlny tónů. Oddali se snění, jako by leželi v témž loži.
Lucie v duchu uviděla zase tu rusovlasou holčičku. A najednou se jí zazdálo, že ji už viděla ve snu, zrovna té noci. Nedařilo se jí vzpomenout si, zdali se jí o ní opravdu zdálo, nebo zdali promítá do minulého spánku to, co před chvílí spatřila před chrámem. Potom ji omrzelo lámat si tím hlavu a její myšlenky se zase roztoulaly. Petr myslil na dny svého krátkého uplynulého života. Skřivan vzlétající nad zamlženou rovinou, aby našel slunce… Jak je daleko! Jak vysoko! Je vůbec možné dospět k němu? Mlha houstne. Už není vidět ani zem, ani nebe. A síly ochabují… Najednou, zatímco pod klenutou kruchtou se nese grego¬riánský zpěv, zaznívá jásavá píseň a z šera se vynořuje zkřehlé tělíčko skřivana volně plujícího po nekonečném moři slunce…
Stisk prstů jim připomněl, že tak plují spolu. A opět se uviděli v šeru kostela, jak se k sobě pevně tisknou a poslouchají krásné chrámové zpěvy; jejich srdce, rozplývající se láskou, byla u samých vrcholů nejčistší radosti. A oba si vroucně přáli, modlili se o to, aby z těch výšin již nikdy nesestoupili.
V té chvíli Lucie, jež zrovna vášnivým pohledem políbila drahého přítele (oči maje přivřeny a rty pootevřeny, zdál se ztracen v slastné extázi, a jakoby nadnášen vděčnou radostí, pozdvihoval hlavu k oné nejvyšší Síle, kterou člověk pudově hledá vždycky nahoře), užasle spatřila v červeném a zlatém okně postranní kaple usměvavou tvář té rusovlásky. A zatímco tak na ni mlčky pohlížela, trnouc úžasem, znovu na té zvláštní tvářičce uviděla onen výraz zděšení a soucitu. V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základů zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících; a nemajíc kdy se bát nebo trpět, vrhla se, aby ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si tu drahou hlavu ze všech sil přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko. A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.
Srpen 1918