Navždy spolu (1.část)

Byl kluk a byla dívka, navzájem se neznali, až jednoho dne najednou se potkali. Dívka šla smutná po lese a on ji zahlédl, nedalo mu to a šel za ní, aby jí trošku zvedl náladu. Když se podíval do jejích překrásných modrých očí, ohromilo ho to. Řekl jí: Sice tě neznám, ale ať už tě trápí cokoliv, bude to dobré. Když to dopověděl, dívka začala plakat a její oči se podobaly moři. Moři protože jí z těch modrých očí tekly slané kapičky po tváři. Kluk začal hledat kapesník jako správný gentleman, ale žádný nemohl najít a tak její slzy prostě jen tak otřel svou rukou. Cítil jak má horké tváře, přejížděl po nich svou dlaní a otíral slzy, které stále nepřestávaly téct. Nevěděl jak jí má utišit, proto jí prostě objal. Jakmile to udělal, ucítil vůni jejích dlouhých blonďatých vlasů. Voněli nepopsatelnou vůní, připomínalo mu to rozkvetlou louku s něčím, pro co nemohl najít přirovnání.
Jak tak dívku objímal, cítil jak se chvěje. Je ti zima?, pravil. Ne není, odpověděla dívčina a snažila se, aby se jí hlas nechvěl. Já jsem Matěj a co tvoje jméno? Laura, jsem Laura, řekla a popotáhla. Začala hledat kapesník ve své kabelce, protože cítila, že už jí začíná téct z nosu. Hledala a hledala, až nakonec vyhrabala balíček kapesníků. Byly tam jen dva kapesníky.
Chtěla si jeden vyndat a vysmrkat se, ale Matěj jí vytrhl balíček z ruky, vytáhl kapesník, rozbalil ho, přiložil jí ho k nosu, jak se to dělá u malých dětí a se smíchem řekl: Foukni. Lauru to rozesmálo a jak se tak smála a snažila se vysmrkat, přišlo jí to jako nemožný úkol. Vdechovala spodní část kapesníku, který nechutnal zrovna nejlíp. Počkej takhle se nevysmrkám Matěji. Vzala kapesník do své ruky, a když se dotkla jeho konečků prstů, ucukl. Měla tak studené ruce, jako by právě vylezla z hrobu.
,,Copak se děje Matěji?" ,,Nic, jen.... máš strašně zmrzlé ruce, víš?" To já mám pořád, odvětila. Proč si vlastně plakala, vyptával se Matěj. ,,Nech to být, nestojí to za řeč, jen mi něco přišlo líto, ale už je to dobré." ,,Ne není to dobré, o problémech se musí mluvit, jinak se ti neuleví!" ,,To je sice hezké, ale já už musím jít!" Když to dořekla, rozběhla se a pelášila pryč, asi po 20 metrech se otočila a zavolala: ,,Díky za pomoc Matěji." Poté se zase otočila a utíkala přes louku směrem k lesu. Z dálky ještě zaslechla, jak na ní Matěj volal kam běží a také slyšela dusot nohou, ale utekla mu. Matěj zůstal stát před lesem a nevěděl, kam Laura tak rychle zmizela. Jako by mávla křídly a uletěla před ním.
Matějovi nezbylo nic jiného, než jít domů. Po cestě přemýšlel nad tím, copak se jí stalo a jestli jí ještě někdy uvidí. V hlavě pořád slyšel její smích. Večer než usnul, zavřel oči a vybavoval si Laury tvář a její voňavé vlasy a její oči. Bože ty její oči, tolik se mu líbily, připadalo mu, jako by v nich viděl celý svět, měl pocit že by se v těch očích dokázal utopit. Nakonec usnul s úsměvem na rtech.
Ráno se brzy vzbudil a šel si udělat snídani. Celé dopoledne strávil úklidem svého pokoje a přemýšlením nad tím, zdali dneska v lese zase potká Lauru. Když přišel oběd, naházel ho rychle do sebe, oblékl se a šel do lesa.
Matěj chodil po cestě, kde se včera střetl s Laurou několik hodin, ale nic. Už to chtěl vzdát, ale uslyšel jakousi melodii. Zaposlouchal se a uslyšel i hlas, který zpíval smutnou píseň. Napadlo ho, že to určitě musí být Laura, a proto šel tam, kam ho sluch vedl. Nemýlil se, byla to Laura. Tiše se k ní plížil, chtěl jí vylekat, jenže ho Laura odhalila dříve, než stačil bafnout. Připadám si jako v pohádce, ať žijí duchové, zasmál se Matěj. ,, A to jako proč?" ,, Protože jsem šel za tvým zpěvem a ty si tu sedíš na kamenech jako Leontýnka, už jen věneček z kopretin ti chybí." Laura se zasmála, ale pak se zarazila. ,,Co tu vlastně děláš?" ,,No včera jsi mi utekla jako popelka a ani střevíček mi po tobě nezůstal, jen tričko od tvých slz, tak jsem si řekl, že se dneska podívám, jestli tu na Tebe opět nenarazím." ,,Ty máš asi hodně rád pohádky co?" ,,Ani ne, ale rád bych na tebe měl nějaký kontakt." ,,K čemu ti bude?" ,,Třeba proto, abych tě mohl kontaktovat?" Laura se na něj usmála a pak řekla: Co když na mě není kontakt? Co když jsem jako ta tvá Leontýnka... duch? ,,Určitě ne Lauro." ,,Jak to můžeš vědět Matěji? A víš ty co? Budu jako popelka, když jsi o ní mluvil." ,,To nemyslíš vážně, že ne?" Než to stihl dopovědět, Laura už utíkala zase lesem pryč, doopravdy jako popelka, ale její střevíčky v podobě tenisek jí zůstaly na nohách. Matěj byl smutný, protože jí zase nechytil, v hlavě se mu honila myšlenka, že už ví jak se cítil princ v pohádce, když mu dívka utekla před nosem.
Nechápal, proč mu zase utekla, ale věděl, že to co jí trápilo, jí trápí i doposud. Viděl to na ní.....