Navždy spolu (20.část)

Laura se probudila na půdě a zjistila, že leží na své tašce ze školy, v tom spěchu jí nestihla sundat. Posadila se a zalovila v tašce, vytáhle telefon a zjistila, že jsou dvě hodiny ráno. Rozhodla se, že se půjde umýt a pokračovat ve spaní, ale už ve své posteli. Když zhasínala telefon, zjistila, že má nepřečtenou zprávu. Proto odemkla telefon a podívala se kdo jí píše, vždyť nikdo její číslo nemá. Ve zprávě stálo: Ahoj popelko moje, jak to šlo první den ve škole? Asi si říkáš, kde jsem vzal tvoje číslo na telefon, tak já ti to prozradím. Když jsi mi tehdy usnula jako kotě na klíně a já tě nesl jako princeznu do postele, měla jsi na svém nočním stolku otevřený sešit a já si všiml kolonky s tvým číslem. Snad se moc nezlobíš. S láskou tvůj Matěj.
Laura se usmála, ale na esemesku neodpovídala, nechtěla Matěje vzbudit, byly přece dvě hodiny ráno. Zvedla se na nohy a chtěla odejít z půdy, ale v tom se zastavila. Spatřila totiž jak se v zadu u toaletky něco blyštilo. Otočila se a šla to prozkoumat. Čím blíže byla k toaletce, tím víc se blyštění ztrácelo. Laura se začínala bát, že blyštění způsobilo zrcadlo na toaletce, že pouze odráželo světlo a ona šla na průzkum zbytečně. Ale nakonec přišla na to, že její průzkum měl smysl. Na toaletce ležel řetízek s přívěškem. Byl to docela starý přívěšek, byl takový kulatý a něco na něm bylo vyryto, ale nešlo rozpoznat co. Laura opatrně uchopila přívěšek a sevřela ho v dlani. Příjemně studil a také v ní vzbuzoval pocit, který neuměla popsat. Věděla, že ten pocit zná, ale přišel jí nějaký cizí, nějaký vzdálený. Laura se zahleděla do zrcadla, na kterém byla přidělaná fotka. Na fotce byli její rodiče ve svatebním. Mamka držela kytici, měla úsměv od ucha k uchu a taťka měl na hlavě klobouk a také se usmíval. Laura se usmála a sama pro sebe si řekla, že jim to moc slušelo, že byly naprosto kouzelný pár. Nakonec fotku uchopila do ruky kde držela řetízek a rozhodla se, že už se půjde umýt a spát.
Laura strčila schody nahoru a poté zavřela dvířka na půdu. Přešla po chodbě do svého pokoje, dala fotku na nástěnku, ale řetízek stále svírala ve své ruce. Došla do koupelny, chytla pastu a vymačkala si trochu na ruku. Hned na to do ruky dala řetízek a potřela ho pastou, byl to starý trik na čištění. Chvíli řetízek žmoulala a mnula mezi prsty a nakonec ho spláchla v horké vodě. Jakmile to udělala, zastavil se jí dech. Ona ten řetízek moc dobře znala. Byl to ten řetízek s růží, který měla její mamka tak ráda. Laura neváhala a hned si ho nasadila. Prohlížela se v zrcadle, najednou si připadala nějaká starší. Po chvíli nechala prohlížení a šla si dát sprchu. Když vylezla ze sprchy, vyčistila si zuby a už by šla spát, když v tom jí došlo, že si ještě musí natáhnout budík. Natáhla ho tedy, poté se zahrabala do deky a usnula.

Budík zase zvonil, Laura opět nechtěla tak brzy z postele, vždyť šla včera spát skoro ve tři ráno, tak proč musí teď vstávat tak brzy? Vstala a vypnula tu zvonící potvoru. Oblékla se do riflí a hodila si mikinu přes kabelku s věcmi do školy. Po snídani se podrobila ranní hygieně, vzala si kabelku a pak šla do školy.
Jak si tak šla Laura do školy, začalo se zatahovat a vypadalo to, že přijde bouřka. Už začínalo mrholit. Než Laura vyšla z lesa pršelo jako z konve. Laura si nasadila mikinu, ale to jí zrovna dvakrát nepomohlo, protože déšť stále zesiloval a jí přišlo jakoby stála pod velkým vodopádem. Přemýšlela, že by to do školy doběhla, ale stejně by si nepomohla, byla by pořád stejně mokrá. Proto šla svou obvyklou chůzí a neřešila kapky, které jí bubnovaly na promočenou kapuci.
Laura vešla do školy a uviděla Kláru, která na ní čekala hned za vchodovými dveřmi. ,,Ahojky Lauro, vypadáš fakt nádherně, jako vodník." ,,Ahoj. No víš tohle je nový styl, zkus to, všichni po tobě budou šílet." Obě se začaly smát. Klára Lauru odvedla do šaten a ukázala jí skříňku, která jí byla přidělena. ,,Na tady máš klíč." ,,Díky Kláro." ,,Prosím můžeš mi říkat přezdívkou." ,,Dobře a jakou máš přezdívku?" ,,Říkají mi Klér." ,,Tak dobře Klér, díky za ten klíč." Laura odemkla svou skříňku a uvnitř uviděla naskládané učebnice. Otočila se na Klér, ale než se stihla na cokoliv zeptat, Klér jí odpověděla. ,,Ty ti posílá pan Zetor, ráno mě potkal na chodbě a poprosil mě, jestli bych ti je mohla dát, tak jsem ti je dala do skříňky, abych se s nimi nemusela dlouho tahat. Jo a abych nezapomněla tady máš rozvrh hodin." Laura položila učebnice na lavičku a vzala si rozvrh. Letmo ho projela očima a už hledala správné učebnice. Když je všechny našla koukla se na Klér, která jí pokynula směrem ke dveřím. Laura ještě uklidila zbylé učebnice do skříňky,kterou v rychlosti zamkla a hnala se za Klér směrem k východu z šaten.
Došly do třídy těsně se zvoněním a to jen kvůli Klér, která si musela nutně koupit svačinu v automatu. Nenechala se přesvědčit, že si jí koupí potom. Laura si sama chtěla koupit svačinu, protože ta její bude určitě rozmočená jako rohlík, kterým se krmí ryby, ale už bylo vážně pozdě. Sedly si na místa a připravily se na hodinu. Laura pozorovala všechny okolo, ale snažila se být nenápadná, nechtěla, aby si ostatní mysleli bůh ví co. Jak tak seděla, měla pocit jako by se jí něco čím dál tím víc zabodávalo do nohy. Chtěla se podívat, ale zrovna přišla učitelka, takže se musela postavit a když si sedala, zase cítila to bodání, bylo to, jako kdyby jí bodla včela a ona měla v noze pořád žihadlo. Už to nemohla vydržet, odtáhla nohu od židle a sáhla si na bolavé stehno, přejela po místě kde jí to bolelo a ucítila něco mokrého. Bála se co to jen může být. Zvedla ruku k obličeji, aby se podívala. Šokovalo jí, když zjistila, že to je krev. Nenápadně vrátila ruku pod lavici a přejela po okraji židle. V tom to našla, něco ostrého přilepeného na židli, ihned to odlepila. Když to položila na lavici, zjistila, že to je špendlík. Sakra kdo ho tam mohl přilepit, ptala se sama sebe v duchu a rozhlížela se po třídě, jestli se někdo nedívá na to, jak se mu zdařil plán. Ale nikdo se jejím směrem nedíval. Špendlík dala do penálu a rozhodla se, že to nechá být. Když zapínala penál, uviděla jak se na ní otočila jedna tmavovlasá holka a hodila na ní takový výsměšný pohled. ,,Hele Klér," šeptala Laura potichu, aby je učitelka neslyšela, ,,kdo je ta tmavovláska vepředu?" Klér ukázala na dívku. ,,Myslíš tuhle?" ,,Jo přesně tu, kdo to je?" ,,To je Týna." ,,Díky."
Hodina utíkala docela pomalu, přece jen to byla matematika. Laura zbožňovala matematiku, skvěle jí rozuměla, ale strašně jí štvalo, když ostatní jeden příklad počítali půl hodiny a ona už ho měla dávno spočítaný a nevěděla co dělat. Konečně zazvonilo. Klér se zvedla a někam šla, ale v tom se otočila na Lauru a zeptala se jí, jestli nechce jít s ní na záchod. Laura zakroutila hlavou, že ne a tak Klér odešla. Laura vyndala mobil z tašky, protože chtěla Matějovi odpovědět. Pomalu začala ťukat text do mobilu.
Ahoj zlato,
vůbec se nezlobím, že sis to číslo opsal. Naopak jsem ráda, mile jsi mě překvapil. Můj první den ve škole byl moc fajn, i když tu na mě všichni koukali jako na vraha. Jinak promiň, že píšu tak pozdě, ale vůbec jsem si té zprávy nevšimla. Teda všimla, ale až pozdě večer a nechtěla jsem tě budit. Co ty jak se máš?
Když dopsala poslední větu, zjistila, že jí někdo kouká přes rameno. ,,Jak sladké... až se mi z toho kazí zuby!" Laura se otočila a uviděla, že za ní stojí Týna. ,,Máš nějaký problém?" Týna se na chvíli zarazila, ale pak se na ní opovržlivě podívala. ,,Zatím ne bloncko." ,,Fajn. V tom případě si dej odchod." ,,Víš vůbec s kým mluvíš?" ,,Pravděpodobně s holkou, která mi přilepila špendlík na židli, nebo se snad mýlím Týno.?" Týna se zatvářila překvapeně a nevěděla, co říci. Laura před ní stála a vypadalo to, že se do sebe každou chvíli pustí, ale Týna se nakonec otočila a šla pryč. ,,Počkej, něco sis tu zapomněla," zavolala Laura a vzala do ruky penál. Týna se otočila a Laura po ní hodila špendlíkem. Ostatní na ně koukali, nikdo si nedovolil se zasmát. Týnu špendlík trefil, ale odrazil se a spadl na zem. Ani se neobtěžovala ho zvednout, jen se na Lauru opovržlivě podívala, otočila se na patě a sedla si na své místo. Klér se protlačila davem spolužáků do své lavice a sedla si vedle Laury. Opět zvonilo na hodinu. Laura vyndala sešit na sociologii a pak jako vždy pozdravila učitelku. Když si sedala viděla, že se na ní Týna otočila a hodila na ní vražedný pohled.
Asi v polovině hodiny Lauře podal jeden kluk papírek. Otevřela ho a v něm bylo napsáno:
Tohle jsi neměla bloncko! Ještě budeš litovat, věř mi!
Týna se na ní zase dívala a když viděla, že Laura vzhlédla, gestem jí naznačila, že jí podřeže. Laura se jen usmála, zvedla papírek a zmačkala ho. ,,Co jsi udělala Týně?,"zeptala se Klér. ,,Ale nic."
Když byla velká přestávka, šla Laura s Klér do automatu. Jak tak šli po schodech dolů, připlížila se k nim Týna a strčila Lauru ze schodů. Laura zakopla, ale ustála to. Klér vůbec nechápala, co to do Týny vjelo. ,,Příště se to povede, slibuji." Laura se jen ironicky usmála a pobídla Klér, ať jde a nevšímá si toho.
Škola ubíhala najednou nějak rychle. Byla poslední hodina, Laura se už těšila domů. Sice se dvakrát netěšila na tu cestu v dešti, né protože by jí vadil déšť, ale protože bude muset jít bahnem. Zazvonilo naposledy pro tento den a Laura si sbalila sešity, penál a všechny ostatní věci do tašky. Koukla z okna a zjistila, že už neprší. Šla s Klér do šatny, kde se rozloučily. Klér šla dřív než Laura. Když Laura vyšla před školu, čekala tam Týna s nějakýma holkama. Obstoupily jí a v tom Týna řekla: ,,na ní holky, jen ať dostane, co si zaslouží!" Shodily jí na zem a vrhly se na ní. Jedna jí tahala za vlasy, druhá do ní kopala, třetí jí strhla mikinu a hodila jí do louže. Týna jen stála opodál, řvala rozkazy a sledovala Lauru jak leží na zemi a snaží se bránit. Nakonec přišla a ty ostatní dívky jí udělaly místo, klekla si k Lauře, chytla jí za ruku a zabodla jí tam špendlík. ,,Na ten si nech na památku!" Lauru to bolelo, ale nevydala ani hlásku, nedovolila aby jí ukápla byť jen jediná slza. To Týnu vytočilo a udeřila jí pěstí do obličeje. Ale Laura stále nic. Týnu to vytáčelo čím dál tím víc, a tak jí udeřila znovu. ,,Víš co bloncko, až přestanu, nezapomeň si jít postěžovat domů rodičům! Jé ty vlastně žádné nemáš!" Když to Týna dořekla, začala se šíleně smát. Ostatní holky se smály taky, ale jedna z nich dodala: ,,určitě se zabili schválně, aby tady s tebou nemuseli být, ty jedna hloupá pizdo!" Lauře se do očí vehnaly slzy a v žilách se jí vařila krev. Jak to že ví o jejích rodičích? Vztek jí prostupoval každým kouskem těla a zároveň nemohla dýchat. Laura zuřila, škubla sebou a osvobodila si jednu ruku. Škubla sebou znovu a osvobodila i tu druhou. Holky se jí snažily držet, ale neměly šanci. Laura se zapřela a odkopla od sebe holky co jí držely nohy. Přepadly dozadu, Laura neváhala a zvedla se na nohy, i když jí to působilo nesmírnou bolest, věděla, že musí pryč. Než kterákoliv holka stihla zareagovat a znovu jí chytit a svrhnout na zem, byla už Laura v bezpečné vzdálenosti od nich. Vyndala mikinu z louže a dala se na útěk. Nesnažily se jí chytit, jen na ní pokřikovaly ať utíká, že je zbabělec. Taky řvaly ať se jde radši zabít, že tu zabírá místo.
Laura běžela a když byla v lese, přešla do kroku, nemohla dýchat, cítila že se jí vrací ta bolest. Věděla, že musí domů, aby si vzala prášek. Nohy jí sotva nesly, jak byly zesláblé. Pomalu se ploužila lesem až nakonec došla domů. Odemkla dveře a zahodila všechny věci. Šla do kuchyně a vzala si krabičku s léky. Jakmile jí uchopila, podlomily se jí nohy a ona spadla na zem. Otevřela krabičku a vzala si první prášek, čekala že začne působit jako vždy do pěti minut, ale nic, úleva nepřicházela. Proto si vzala další prášek, ale pořád nic, tak si vzala další a další, cpala do sebe prášky, ale bolest pořád nepřestávala. Udělalo se jí zle, chtěla se zvednout a jít do koupelny, ale jakmile se pokusila postavit, celý svět se s ní točil a ona opět upadla na tvrdou podlahu, chytla platíčko prášků a vzala si poslední prášek, který tam zbyl. Polkla ho a pak upadla do bezvědomí...