Navždy spolu (2.část)

Matěj dorazil domů, byl docela smutný, protože mu Laura opět utekla. Ale nejvíc ho trápilo, že v jejích očích viděl smutek, viděl na ní, že to co jí trápilo včera, jí pořád trápí. Pořád mu hlavou zněla ta smutná písnička, kterou si Laura zpívala. Každé slovo ho tížilo, v každé větě se snažil najít skrytý význam, nebo alespoň věc, která Lauru mohla tak trápit. Dumal nad tím ještě ve prše a v posteli. Ale odpověď.... tu nemohl najít.
Ráno, hned jak se probudil začal přemýšlet znovu a řekl si, že i dneska půjde do lesa. Co mohl ztratit? Buď tam bude, nebo ne, řekl si. Odpoledne zašel nejdřív do krámu s květinami a koupil tam Lauře růži. Pak se vrátil domů pro papír a červenou tužku a až potom se vydal na procházku do lesa.
Když dorazil do lesa, šel rovnou na místo, kde si včera Laura zpívala, nebyla tam, a tak si sedl a čekal. Jenže stále nepřicházela. Matějovi už byla docela zima, byl totiž oblečený jen nalehko. V lese foukal vítr a obloha vypadala, jako že každou chvíli začne liják. Matěj se rozhodl, že půjde domů. Přemýšlel, jestli má na tom místě nechat růži se vzkazem, a nebo jí vzít domů do vázy. Nakonec jí vzal domů, aby jí neponičil déšť, který se pomalinku spouštěl.
Matěj se rozhodl, že se nevzdá a zítra to zkusí znovu. Musí zjistit, co Lauru trápí. Mohlo mu to být jedno, prakticky jí vůbec neznal, ale něco v něm strašně chtělo vyřešit Laury trápení.
Druhý den, to byla neděle, šel Matěj zase do lesa. V hlavě měl myšlenky na Lauru a na zítřejší školu, vůbec se do ní netěšil. V ruce nesl růži ze včerejšího dne a v kapse měl lísteček, který chtěl na místě umístit na stonek. Laura tam opět nebyla a Matěj o ní začínal mít strach. Chodil po lese celý nesvůj, když v tom najednou ho někdo chytil ze zadu za rameno. Rychle se otočil a uviděl Lauru, držela v ruce růži s lístečkem a usmívala se. ,, Ta je asi tvoje ne?" ,,Kdepak ta je ode mě." ,, A pro koho? Já jen že sis jí zapomněl na kamenech." ,,Podívej se na lísteček a budeš vědět pro koho je. " Laura si až teď všimla lístečku na růži. Opatrně ho sundala a rozevřela. Na lístečku stál nápis Pro POPELKU. Laura se usmála, bylo vidět, že jí růže udělala radost. ,,Díky Matěji, ale já pro tebe nic nemám." Já také nic nechci, řekl Matěj a mile se usmál. ,,Čím jsem si jí vůbec zasloužila?" ,, Ale jen tak, chtěl jsem, abys měla radost." Laura strčila papírek s nápisem do kapsy u riflí a celá nesvá si popotáhla tričko přes kapsy. ,,Ještě jednou díky. Ale abys neřekl, že jsem ti nic nedala, tak prosím na chvilku zavři oči." Matěj je poslušně zavřel a vyčkával, co Laura provede. Trošku se bál, že ho něčím majzne přes hlavu, a nebo mu dá do ruky bodlák, ale pak sám sebe v duchu napomenul. Tohle by přece Laura nikdy neudělala! Chtěl pokračovat v sebe kárání, když najednou ztratil všechny myšlenky. Laura mu totiž dala pusu na tvář. Překvapeně otevřel oči, aby se přesvědčil, že to nebyl jen sen. Laura stála před ním a maličko se červenala. Matěj nevěděl co říct, stál s nechápavým výrazem a pořád cítil na tváři dotyk jejích rtů. Když už se přemohl a chtěl něco říct, Laura mu dala pusu na druhou tvář. Matěj byl jako v sedmém nebi. ,,Budu muset zase jít Matěji, promiň, nezlob se prosím. Zítra tu budu čekat, abych ti to vynahradila. Ještě jednou díky za růži a ahoj zítra, kolem třetí odpoledne po škole tu budu."
Matěj sledoval, jak Laura mizí rychle v lese, jako se ztrácí světlo ve tmě a poté šel i on svou cestou domů.