Nechala minulost odplavat

Patrik Stoklasa zaplatil za tabák do vodní dýmky s melasou značky Jeff´s Elements, vyšel z trafiky a otočil se směrem vestibul, ale puzen svým žaludkem, který ho nabádal, aby zamířil do hypermarketu Tesco a zvláštním pocitem, který měl už od rána, rozmyslel si to.
Volným krokem, tím, při němž si váš mozek pomalu rozmýšlí, co si jeho nositel koupí k jídlu, prošel okolo PAUL francouzského pekařství a zastavil se u jedné stánkové prodejny, kde nabízeli zvědavým lidem zvláštní hlavolam ve formě spojených kuliček, které bylo za úkol skládat do předem určeného obrazce a tak dále.
Chvilku tam postál a pak šel dále, ale neudělal ani pět kroků, když náhle zaslechl povědomý ženský hlas. „Patriku?“
Vzhlédl a uviděl drobnou, tmavovlasou mladou ženu, která na něj hleděla s rozzářeným výrazem v očích a stejně zářivým úsměvem.
Okamžitě si, navzdory jeho paměti formátu cedníku vzpomněl, kdo ona dívka jest. Byla to Emília, jeho bývalá přítelkyně, se kterou se vlastně ani oficiálně nerozešel. Spíše se jeden druhému tak nějak... vytratili. „Ahoj Emilly.“ Oslovil ji její přezdívkou. „Ahoj, kde se tu bereš?“ podivila se se stále rozzářenou tváří.

Jako každý normální muž si ji prohlédl od hlavy k patě. Vlasy měla delší, než jak si je pamatoval, upravené jednoduchým způsobem tak, že si je z větší části přehodila na stranu a přes rameno. Její oči byly pořád šedé, hluboké a uhrančivé, orámované řasami, které decentně pozvedla řasenkou. Jinak neshledal na její tváři žádný make-up, ani to vlastně neměla zapotřebí, jelikož její pleť zářila jako alabastr. Zaznamenal také, že je oblečena v béžové denimky, svetříku o půl tónu světlejším, než kalhoty a vyšitém stříbřitou nitkou a nahoře řidčím stylem úpletu „obrace“ a v uších má náušnice ve tvaru růží. Přes pravou ruku měla přehozený kabát barvy slonoviny a v levačce držela papírovou tašku s nápisem INTIMISSIMI.

-Spodní prádlo.- napadlo Patrika spontánně. Nahlas však řekl, že si byl koupit tabák do vodní dýmky. „Pořád dýmeš?“ ptala se ho, nepřestávajíc se usmívat. „To víš.“ Zněla odpověď. „Já byla nakupovat.“ Mávla taškou a roztomile se zaksichtila. Oplatil jí úsměv a pak, jako by ho něco vedlo, zeptal se jí, jestli s ním zajde na večeři. „Ale ráda, jen bych si potřebovala ještě koupit nějaké věci a zastavit se doma,“ odpověděla rozzářeně. „Tak jak to uděláme?“ zeptal se a znovu si ji prohlédl. Byla nádherná. A zdála se úplně jiná, než jak si ji pamatoval. Vyrovnaná. Šťastná. Klidná. A neskutečně nádherná. „Jestli máš pořád to staré číslo končící stovkou, tak až nakoupím, tak ti zavolám a domluvíme se, kde se srazíme.“ Navrhla Emilly. „Mám.“ Přikývl Patrik a snažil se očima prohlédnout látku jejího svetru v místě, kde tušil její ňádra. „Takže jsme domluveni.“ Zazářila Emilly. Napřáhla k němu ruku, když si předím přehodila kabát z pravého na levé předloktí. „Ráda jsem tě viděla a ráda tě znovu uvidím,“ řekla a Patrikovi se kdovíproč trochu rozbušil srdcovitý útvar v jeho hrudi, o němž se už dávno domníval, že zcepeněl. Stiskl podávanou ruku a na vteřinku si pohlédli do očí.
Pak se rozloučili a Emilly se vydala směrem, od kterého Patrik přišel, zatímco Patrik šel do Tesca. Nic moc ho ale nezaujalo a tak jen zakoupil víno a rozhodl se, že se nají až budou s Emilly na té večeři.

Kolem polovice osmé hodiny to Patrikovi nedalo a zavolal Emilly sám. Kupodivu to číslo, pod kterým ji měl uloženou, stále používala. Velmi vesele mu sdělila, že vzhledem k dopravní nehodě je stále na Andělu a doma ještě nebyla, což ale nevadí, prostě jen trochu pozmění plán. Patrika celkem překvapilo, že Emilly nedělá už scény a dokáže změnit plán z minuty na minutu, aniž by jí to obtěžovalo nejméně nepříjemným pocitem v zádech. Patrik Emilly požádal, jestli by se mohli sejít na Náměstí Republiky před divadlem Hybernia, když jí tam alespoň jede metro. „No jo, metro.“ Zasmála se mu do telefonu. „Zkusím se procpat těmi čumily a zůstat při tom vcelku.“ slíbila vesele a zavěsila.

Patrika chvilku napadlo, na čem to Emilly jede, ale hned tu myšlenku zahnala jiná, intenzivnější a hezčí, která mu způsobila lehčí erekci. Nechtěl však zbytečně pohoňkávat do prázdna a tak se ovládl a silněji potáhl z dýmky. Taky ho napadlo, že by mohl trochu uklidit, protože doufal, že po té večeři půjdou k němu. „No jo, uklidit...“ řekl si pro sebe nahlas a rozhlédl se kolem.
Byla to celkem katastrofa, všude se válel holý bordel, na zemi použité hrnečky od kávy a sklenice s tabákem, do toho oblečení a použité ponožky.
Napadlo ho, že by si mohl zase najít nějakou holku na uklízení, ale pak si vzpomněl na Emilly. Ta holka uměla být jak perfektní bordelář, tak dokonalá uklízečka. A taky mívala sklony k perfekcionismu, co si pamatoval. Rovněž si dost dobře pamatoval i ty její záchvaty náhlého uklízení, kdy za slabou hodinu dokázala pouklízet všechno, co bylo v dosahu a vrátit na původní místo, nebo té věci určit místo nové. Tyto záchvaty většinou dostávala v silně zaneřáděných domácnostech a bývala silně vzteklá, když někdo její námahu mařil tím, že šel a udělal bordel znovu a mnohdy ještě větší, než byl původně.
Nicméně toto setkání Patrika nabádalo k úvaze, jestli se Emilly poněkud nezměnila a jestliže ano, zda je pořád stejná i v tom uklízení. „No, uvidíme.“ Řekl si po chvíli uvažování a rozhodl se, že uklidí jen to nejdůležitější a nejhorší (jako například ty jeho smradlavé fusekle, které se tam válely už tak dlouho, že byl div, že se ještě samy nezvedly a neodběhly) a pak půjde do vany se vydrhnout a udělat ze sebe přitažlivého sexoše, což mu někdy rovněž šlo.
Jak si určil, tak splnil, při čemž trochu upravil svůj fuz a různé podobné chlupeniny. Pak si oblékl něco pěkného, obul křusky a vzav kabát, telefon a šrajcáfli, vyšel do přimražujícího období tam venku.


K divadlu Hybernia dorazili oba současně. Mezitím začlo trochu posněhávat a Patrik si všiml, že se Emilly třpytí ve večerním osvětlení ve vlasech vločky, které jen pomalu roztávaly v krůpěje vody. „Ahooj“ pozdravila jej se zářivým úsměvem Emilly a políbila ho na tvář. „Čau čau..“ zašeptal Patrik a polibek na tvář jí zlehka opětoval. Měl chuť políbit ji na rty, ale nějak si netroufal. Však ona ještě přijde příležitost...
„Máš vymyšleno, kam půjdeme?“ tázala se Emilly. Jak býval Patrik z těch, kteří všechno přehazovali na druhé, aby se tím sám nemuseli obtěžovat a zabývat, tohle už vyřešené měl. Přikývl. „Nech se překvapit.“ Zarazil ji, když jí na očích viděl, že se chce tázat, kam půjdou.
„Tak.. dobře.“ Odvětila zlehka a opět se jí na tváři rozestřel úsměv. Co Patrik pamatoval, Emilly se nikdy příliš neusmívala, protože k tomu zkrátka neměla důvod. Teď to však vypadalo, že ten důvod našla a dokonce se jí ho sama sobě podařilo i obhájit. Nechtěl se ale na tohle vyptávat, ačkoliv byl celkem zvědavý. Měl pocit, že když se začne v tomto šťourat, i když jen ze zájmu, že se to kolem Emilly rozboří a ona zase sklouzne tam, odkud se zřejmě velmi pracně vyhrabala.
Tak jí jen nabídl rámě a když se ho chytila, vykročili.

Nešli ani nijak daleko, Patrik se rozhodl vysoce hýřit a tak si zamluvil stůl v té exklusivní restauraci v přízemí Obecního Domu.
Na Jejích rozzářených očích a tváři poznal, že udělal dojem. Že Jí potěšil a způsobil radost. Emilly se líbily hezké a luxusně vyhlížející věci a přitom nebyla vůbec povrchní, neboť tyto věci vnímala jako něco vyššího. Vznešeného. Něco, co prostý lidský duch nedokáže zachytit, pokud není dostatečně citlivý a křehký. Vnímala krásu a sama byla krásná.
Obzvláště dnes večer.

Patrik se snažil chovat, jako ještě nikdy. U věšáků pomohl Emilly z kabátu a pak si svlékl vlastní. Ještě předtím jí podržel dveře a počkal, až projde, ne jako kdysi, že jí ty dveře vždycky pouštěl na ksicht a pak jí nadával, že je sama nezavřela. Ne, choval se hezky podle etikety, až se sám divil, co mu to hergot je. Nicméně to na Emilly udělalo veliký dojem, oč Patrikovi šlo. Aby ten večer proběhl co nejlépe a co nejvíce jemu ku prospěchu.
Aby to šlo lépe, objednal lahev vína. Bylo to víno bílé, šedá Rulanda, která se hodila i k tomu, co následně konzumovali.
Než jim přinesli jídlo, které si vybrali, trochu si povídali, ačkoliv, spíše mluvil Patrik. Emilly většinou jen poslouchala a přitom se stále smála. Patrik měl tisíce chutí ten stůl převrhnout, aby se k ní dostal blíže, ale ovládl se perfektně.
Však ona ještě příležitost přijde.

Zatímco jedli, Emilly byla zticha. Působila velice zamyšleně, až Patrik dostal na malý okamžik strach, že jeho plán nevyjde.
„Děje se něco?“ odvážil se jí zeptat. Zvedla k němu oči a chtěla odpovědět, když najednou začal zvonit telefon. Podle vyzváněcí melodie patřil Emilly, ačkoliv sebou i Patrik trhl, jestli náhodou nevolají jemu.
Emilly vylovila z kabelky mobil a při pohledu na display se rozzářila jak slunce.
„Omluvíš mě na chviličku?“
Patrik přikývl a Emilly vyběhla z restaurace před vchod.
Chvíli se tam s někým po telefonu bavila, pak zavěsila a vrátila se zpátky dovnitř.
„Kdopak to byl?“ byl zvědavý Patrik. „Jedna důležitá osoba.“ Odpověděla s úsměvem Emilly a posadila se na aristokraticky působící židlici.
„Dáme víno?“ změnil Patrik téma, jelikož viděl na Emilly, že víc z ní nedostane.
„Ale můžeme.“ Pokrčila rameny Emilly a odhrnula si vlasy z tváře.
Patrik šíleně ztoužil mít ji znovu v náručí, líbat její rty, její tělo, vzít si ji, znovu a znovu...
Byla tak nádherná...

Vypili spolu ještě tak dvě skleničky vína a Patrikovi najednou začal protestovat močový měchýř. Oznámil Emilly, že jde na záchod. Ta jen přikývla a zachrastila náramkem s přívěsky, který měla viset na levé ruce.
Jakmile za Patrikem zapadly dveře se značkou Páni, zvedla se Emilly od stolu, vzala kabelku a tašku INTIMISSIMI, došla zaplatit svoji objednávku k baru a pak si vzala kabát. Vyšla před Obecní Dům a rychle odešla na metro.
Cestou ještě poslala Patrikovi textovku.

„Ahoj Patriku, omlouvám se za ten odchod, ale je to tak lepší. Nicméně jsem ráda, že se Ti daří dobře. Děkuji za večeři, ráda jsem Tě viděla. Emilly.“

Přijelo metro, Emilly do něj nastoupila a odjela směr domov, zpět do Richardovy hřejivé náruče, která byla o to opravdovější, že ji neobjímal jen fyzickým tělem, ale také svou celou duší.

Konec!