Nedůvěřivá 1.

"Jessico!"volal na mě, ale já ho ignorovala. Utíkala jsem od něj pryč. Proč mi to udělal? Že já jsem kdy někomu vůbec věřila!!! Nikdy jsem si s ním neměla nic začínat!
Od té doby, co se tohle stalo jsem nevěřila nikomu... Opravdu nikomu... Bála jsem se někomu věřit... Už to prostě nešlo.Začala jsem se řezat, školu jsem flákala a vlastně jsem s nikým nepromluvila. Byla jsem "ta divná holka" a nic víc. Nebyla jsem šťastná... "Eh...promiň, ale to je moje místo."podívala jsem se na toho kluka, co se odvážil na mě promluvit. Div jsem se neroztekla blahem. Ten kluk byl přesně podlemých představ. "Promiň, ale už tady jsem já."řekla jsem. "Lonstromová promluvila! Odmítla pustit si sednout novýho spolužáka!"vykřikl George, naše třídní pako. Všichni zalapali po dechu a hleděli na mě. "Tady sedět nebudeš a je mi jedno kdo jsi."odsekla jsem a dala si do uší sluchátka a nevnímala toho kluka. 'Kdo to sakra je?'ptala jsem se sama sebe. Zazvonilo a ačalo vyučování... Celý den byl jako každý jiný... Jen na mě Josh (ten nový kluk) pořád hleděl. Ještěže jsem nechodila na obědy. Nechápala jsem jak ty blafy mohl někdo jíst. Místo toho jsem zašla do parku před školou a posadila se na lavičku. Přemýšlela jsem. "Ahoj... Jak se jmenuješ?"trhla jsem sebou, když na mě promluvil. "Co chceš?"sykla jsem a zadívala se mu do těch černých očí. "hci vědět, jak se jmenuješ."pokrčil rameny. "A proč tě to zajímá?"zeptala jsem se. "Protože chci vědět, jak ti mám říkat."řekl už trochu naštvaně. "Jsem Jessica, ale můžeš mi říkat Jess."prohodila jsem. "Můžu si sednout?"zeptal se. Posunula jsem se kousek dál. "Dík."prohodil. "Proč si na mě promluvil? To tě nikdo nevaroval?"zeptala jsem se. "Co?"nechápal. "Nikdo na mě nikdy nemluví. Už od té doby co... No prostě jsem s nikým nemluvila hodně dlouho a je ze mě 'ta divná holka'. Aspoň mi tak říkají."řekla jsem. Upřeně mi hleděl do očí. "Proč nikomu nevěříš?"zeptal se. "Cože?"vyhrkla jsem. "Slyšela jsi moc dobře. Proč nikomu nevěříš?"zeptal se znovu. "To je složitý..."řekla jsem. "Já to pochopím."řekl. "Jo, ale je to dlouhej příběh."prohodila jsem, abych se ho zbavila. "Já mám času dost, tak se přestaň snažit zbavit se mě."řekl. Povzdechla jsem si. "Jednou jsem já hloupá holka věřila jednomu klukovi. Nejdřív to byl kámoš a pak se stal mým přítelem... Podvedl mě a já si řekla, že už nikdy nikomu nebudu věřit."řekla jsem. "Vlastně to byl jediný člověk, kterýmu jsem věřila. Od té doby ani s nikým nemluvím."řekla jsem ponořená ve vzpomínkách na něj. Po tváři mi sklouzla slza. "Prakticky jsem přestala žít. Začala jsem se utápět v depresích, začala jsem se řezat a vlastně se ze mně stalo takzvaně 'emo'."řekla jsem. "To ti vážně tak moc ublížil?"zeptal se. "Co?"probudila jsem se. "JO... Prakticky mi zničil život a ty si ho teď ničíš taky... Nikdy jsi na mě neměl promluvit a já už musím jít."zvedla jsem se k odchodu. "Jessico počkej."zastavil mě. "Můžeme se ještě někdy setkat?"zeptal se. "Možná."prohodila jsem. "Určitě ve škole."řekla jsem a odešla.