Nedůvěřivá 2.

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, co mi Josh řekl. Nebylo by tak špatný se s ním zpřátelit. Je celkem fajn a poslouchá... Došla jsem domů a pro mou smůlu se rodiče zase hádali. Ignorovala jsem je a zalezla si do pokoje. Pustila jsem si mou oblíbenou hudbu úplně nahlas a začetla se do knížky. I přes hlasitost hudby jsem slyšela, že práskly dveře. Protočila jsem oči a četla dál. Nakonec jsem usnula i s knížkou v ruce.

Další den jsem brzy vstala, oblékla se a nasnídala a utekla z domu. Nehodlala jsem vidět mámu. Měla jsem ještě asi hodinu do začátku školy a tak jsem se v klidu procházela parkem. "Ahoj Jess."ozval se za mnou jeho hlas Trhla jsem sebou. "Nelekej se."řekl. Otočila jsem se na něj. "To mě sleduješ nebo co?"zeptala jsem se nechápavě. "Ne. Ani ne."usmál se. "Tak co tady děláš?"zeptala jsem se. "Jen se procházím."pokčil rameny. "Jsi zvláštní..."zašeptala jsem, ale slyšel to. Pousmál se. "To ty taky."řekl. "Nikomu nevěříš, ubližuješ sama sobě a dokonce i ostatním ve tvém okolí. Máš doma problémy."řekl. Zalapala jsem po dechu. "Cože? Jak to víš?"zeptala jsem se. "Jde ti to vidět na očích."řekl. Otočila jsem se k němu zády. "Děsíš mě, víš to?"zeptala jsem se. "Vím. Děsím hodně lidí."řekl. "Ale věř mi. Ty mě taky děsíš."řekl. "Jsem divná... Nemám myšlení stejné, jako mí spolužáci..."řekla jsem. Přistoupil ke mně zezadu. "Nikdo mě nechápe a já sama sebe taky nechápu."řekla jsem. "Nic o sobě nevím..."zašeptala jsem. "Ale já o tobě toho vím hodně."řekl. Podívala jsem se mu do očí. Teď byly skoro stříbrné. "Vždyť mě ani neznáš."řekla jsem. Pousmál se. "Vím o tobě snad všechno."řekl.