Nenáviděných 19 let

Nesnáším číslo 19. Horší je to, že mi JE 19.
Procházím se po ulici a dívám se prázdným pohledem na chodník. Lidé procházejí a zabývají se svými věcmi a nevšímají si mě. Hlavně, abych mezi nimi nepotkal tebe, jinak nevím co budu dělat. Buď tě zabiju nebo ty zabiješ mě...Ne, to je nemožné. Jsem silnější než ty, protože jsem v silnějším gangu.
Uslyšel jsem zvuk skateboardu a otočil se, jestli nejedeš za mnou. Omyl, byl to nějaké amatér. Ty jsi profík. Povzdechl jsem, otočil se a zamířil dál. Tsk, je to už dlouhá doba co jsem tě neviděl, ale je to dobře pro nás oba. Máme aspoň od sebe trošku klid a nemusíme pořád bojovat.
Zastavil jsem se a podíval se na nebe. Mělo by začít pršet. Vzpoměl jsem si na ten den, jak jsme po škole šli spolu domů a začalo pršet. Zapoměl jsem deštník, takže jsme se museli mačkat pod jedním. Tenkrát jsme zrovna procházeli okolo baru - sídla jednoho z gangů a my jsme tam zašli. Proč vlastně? Tsk, důvod si už nepamatuju, ale asi to bylo kvůli tomu, že tě už štvalo, že se na tebe lepím pod tím deštníkem. Když jsme tam ale vešli, přestali jsme být nejlepšími přáteli. Tsk. A to jsem doufal, že můžeme být něco víc. Jsem někdy příliš naivní.
Začali jsme pak chodit do toho baru častěji a tobě se víc a víc líbil boss toho gangu. Já nemohl nic dělat. Přihlížel jsem a přemýšlel, jak tě mám odsud dostat, aby nás do toho gangu nevzali. Nemohl bych jinak zůstat klidný a dál se dívat, jak ,,flirtuješ" s bossem gangu. Než jsem ale stačil něco vymyslet, bylo pozdě. V den, kdy jsme tam přišli, taky pršelo, ale už nás přivítali jako členy gangu. Všichni se radovali a ty nejvíc, ale já... Pochopil jsem, že už jsem tě ztratil a nedokázal bych tě vrátit. Neměl jsem v tu dobu sílu se přiznat co k tobě cítím a v ten moment jsem myslel jen na to, jak tě odsud dostat a jak se sem už nikdy nevracet.
Zradil jsem náš gang a když jsem to udělal, věděl jsem, že teď budeš mým věčným nepřítelem. Od té doby hrajeme tu hru kdo koho dřív zabije.
Lidé se schovali pod deštníky a jedině já tam stál, s rukama v kapsách a díval se na nebe. Kapky, které mi padaly na brýle mi nevadily. Sklonil jsem hlavu a zamířil dál. Znovu zvuk skateboardu. Podíval jsem se do slepé uličky okolo které jsem zrovna procházel a spatřil jsem tě. Usmál jsem se. Nakonec, není tak hrozné nebýt s tebou. Díky tomu si cením každého okamžiku kdy s tebou můžu bojovat a vidět tě.
,,Takže strávím své devatenácté narozeniny bojem s tebou? Lepší dárek si představit nedokážu." řekl jsem a čekal na odpověď.
,,Říkal jsi, že číslo 19 nenávidíš, tak jsem tady."
,,Máš pravdu, ale teď ho asi začnu milovat." usmál jsem se a náš boj začal.


Pokud se Vám tato povídka líbila, napište do komentářů a napíšu pokračování :)