Neočekávaný večer

Zrovna po rozchodu. A né po jen tak ledajakém. Znáte to - hádky, nedorozumění, nenávist a láska dohromady, zrada a lhaní... Všechny tyhle pocity mi posledních pár dnů zastavovaly srdce. pomalu ale jistě jsem cítil jak ztrácím kus sebe.... Vysedávání doma u kompu a sledování YouTube mi v tom vůbec nepomohlo.
Najednou koukám na FB a někdo mi píše. Říkám si jen tak pro sebe:
"No jo .... zase se chce určitě někdo ptát co se..." Koukám kdo mi píše a nechápu. Kamarádka která bydlí pár stovek metrů ode mne. Oba hrajeme na kytaru - no ale zpráva "Pojď ven a ber kytaru..." mě potěšila. Neváhal jsem ani minutu a šel. V tu chvíli jsem netušil, jak jsem slepý.
.
Už jsem skoro na místě. Vždycky se scházíme "pod Kaštanem", což je strom asi v půlce cesty k ní no a je tam nádherně. Výhled na malé údolíčko se západem slunce v pozadí když se vydaří počasí, a hrát tam večer na kytaru je nádherný pocit. Obzvlášť když máte publikum... Sedíme tam tak vedle sebe a smějeme se. Za poslední měsíc jsem se nenasmál tolik jako ten večer, aniž by to byl takový ten nucený smích. Prostě mi z ničeho nic přišlo tolik energie do života, že jsem tomu sám nevěřil. Vzal jsem si kytaru do ruky, a hrál jsem tu svou. Ten pocit, když se ke mne v refrénech přidávala byl nepopsatelný. Začal jsem se trochu culit a dával jsem do zpěvu vše, i když mne bolelo v krku. Tentokrát jsem totiž nezpíval někomu, jako je má bývalka, které je má hudba ukradená protože jediné co jí na mne zajímalo byl sex. Hrál jsem totiž osobě, která byla u vzniku té písničky, Jedná se o mou první nahranou píseň - Šrám. Zjednodušeně - Je o novém začátku. A to pro mne ten večer rozhodně byl.
.
Když jsme tam tak seděli už asi dvě hodiny, ochladilo se. ještě se to dalo vydržet ale my jsme se rozhodli, že jí doprovodím domů. Cesta totiž vede přes pole kde je v noci neskutečná tma. A jelikož jsem gentleman, šel jsem s potěšením. A teď vím, že kdybych nešel, o hodně bych přišel. Asi v půlce té cesty jsem jí jen řekl "Zastav se!". Koukla na mě a zeptala se mne "Co je?!"... Už jsem jí nic neřekl a jen jsem se podíval nahoru. Výhled na noční oblohu mě již od malička fascinuje a tak jsem jí začal říkat které souhvězdí kde je a ukazoval jsem jí, kam má koukat. Prostě jak scénka z romantického filmu, až na to, že byla reálná. Došli jsme před její dům ale ještě jsme kecali. Uběhla první hodinka. Ještě pořád jsme do sebe rejpali, smáli se. Bylo pořád fajn. Nějak se to však zvrtlo rychlostí světla. Jak se říká - slovo dalo slovo a my jsme se již objímali, a naše rty se dotýkali za rychlého tlukotu našich srdcí a zrychleného dýchání. Koukli jsme se navzájem do očí a já zašeptal:
"Nemyslím si, že by se zrovna tohle mělo dít ale nestěžuji si..."
"Taky to nechápu ale nevadí mi to." Odpověděla...
.
Ještě několik minut jsme se jen tak objímali, a užívali si tu nádhernou chvíli naprostého porozumění. No to už pomalu utíkala i ta druhá hodinka. Dost mě rozbolely nohy. To si asi mozek zažádal o více krve no a bohužel už nezbyla žádná pro nohy. Sedl jsem jsi. Mrzl mi sice zadek, ale nevadilo mi to protože si sedla vedle mě a jen jsme koukali na tu oblohu. Pomalu se mi zavírali víčka. Bodejť by ne, když jsem celou minulou noc nespal když jsem přemýšlel nad zbytkem svého života. Koukl jsem se na ní a dal jí malou pusinku. Neřekla půl slova a postavila se. Já nakonec taky - byla už půlnoc a já už musel domů. Vzal jsem kytaru na záda, rozloučil se a šel.
.
.
Včerejší večer byl zase společný. A myslím si, že u Kaštanu zahraji ještě hodně písniček jen jednočlennému obecenstvu. Tedy alespoň doufám.