(Ne)obyčejný výlet na kole

Jednoho krásného slunného dne v létě jsem se rozhodla, že si udělám výlet na kole. Byl to obyčejný den a já neměla, co dělat. Chtěla jsem se vyhnout každodennímu brblání mé mámy, o tom že nic nedělám a pořád jen sedím doma... Vždy při takovém kázání se mi hlavou honila jen jedna jediná myšlenka, která zněla: Já bych něco dělala, ale nemám s kým. Já vím je to chabá výmluva, ale je pravdivá. Toho dne bylo nádherné počasí a tak jsem si řekla, že se projedu na kole. Už tohle mě stálo mnoho přemlouvání. Argumenty jako je ti teprve 15 jsem ignorovala a nakonec jsem z mámy vydolovala svolení.
Nasadila jsem si helmu, brýle, nové šotky, tílko a mohla jsem vyrazit. Dojela jsem až k přehradě ve vzdálené vesnici. Cesta byla fajn a bez potíží. Jakmile jsem dojela na mou první zastávku, což byl kemp u přehrady dala jsem si tam oběd a odpočívala. V dálce jsem pozorovala, jak na beach volejbalovém hřišti hraje nějaká parta kluků. Byli to takoví typičtí machýrci. Neříkám, že se mi nelíbili, byli tam i nádherní jedinci, ale nelíbil se mi způsob jejich chování.
Po nějaké chvíli, co jsem dojedla přišel číšník a já mu zaplatila. Při odchodu z kempu jsem musela projít kole hřiště a ti kluci na mě začali pokřikovat, pískat. Na jednu stranu mi to bylo nepříjemné, ale na druhou stranu mi to lichotilo. Nevím, kolik let jim mohlo být. Tak kolem 18ti. Jeden obzvlášť hezký kluk, který se mi líbil se ale na mě ani nepodíval. Byla jsem zklamaná, ale neřešila jsem to. Byla to přece jen nějaká parta kluků.
Druhou a zároveň poslední zastávku jsem měla naplánovanou na takovou menší pláž u rybníka v další vesnici. Jakmile jsem uviděla rybník byla jsem opravdu šťastná, protože (přiznejme si) mám opravdu špatnou kondici. Když jsem přijížděla k pláži a brzdila, neuvědomila jsem si, že tam je štěrk a kolo mi úplně ujelo a já sebou praštila o zem. Jak jsem byla udýchaná z toho kola, tak jsem příšerně funěla a k tomu mi ještě pořádně krvácelo koleno. Bezva. Pomalu jsem se zvedala ze země, ale kolo mi znovu spadlo na zem. Nejsem moc zkušená cyklistka. Když v tom okamžiku se vedle mě objevil nějaký muž. Byl vysoký a měl tmavé vlasy. Sluneční brýle mu krásně lemovaly tvář a já jsem na okamžik zapomněla, kde jsem. Nevím kolik mu bylo let, ale myslím, že kolem 25. Pomohl mi s kolem a řekl: "Jsi v pořádku? To koleno nevypadá moc hezky."
koukla jsem se na koleno a opravdu to nebyl hezký pohled. Koleno rozedřené až do masa a z rány se řinulo množství červené krve.
"Máš pravdu, není to hezký pohled."
"Pomůžu ti najít nějakou lékárničku." řekl a usmál se na mě oslnivým úsměvem
"Díky, ale to nemusíš. Bydlím kousek odsud. měla bych jet domů."
"Tím si nejsem tak jistý. Měl aby si to alespoň vydesinfikovat aby se ti to nezanítilo."
"Hm... Tak dobře.." přikývla jsem váhavě. Přece jenom to byl cizí člověk i když neskutečně krásný!Pomohl mi koleno ošetřit a potom trval na tom, že mi aspoň koupí něco na pití. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že musím vypadat hrozně. Zpocená, ufuněná a rozcuchaná. Super...
"Takže proč taková krásná mladá dívka jezdí sama na kole?" zeptal se a mrkl na mě
"Nemám nikoho s kým bych jela." Myslím, že jsem se asi zamilovala. Sundal si brýle a já spatřila jeho krásné třpytící se hnědé oči.
"Měla by sis najít nějakého kamaráda, který by ti v případech jako tenhle pomohl." stále se usmíval a měla sto chutí zvolat ANO, TEBE! byla jsem celá bez se a zmohla se jen na nudné "hm..."
Následovala chvíle ticha a zrovna v okamžiku kdy jsem se ho chtěla zeptat jestli by příště nejel se mnou objevila se za ním vysoká blondýna na podpatcích v minišatech a spustila:
"Miláčku, kde se touláš? Chci jít do vody."
To byla rána, ale co jsem mohla čekat? Čekala jsem snad, že, když uvidí patnáctiletou holku na kole podlomí se mu kolena? Asi jsem byla blázen, protože moje kolena se podlamovaly stále. Rychle jsem vstala, zamumlala něco v tom smyslu, že už musím jít, sedla jsem na kolo a odjela. Celou cestu zpátky k přehradě jsem si vyčítala jak jsem mohla být tak naivní.. Hrůza! Jsem prostě hloupá puberťačka, která věří v osudovou lásku. Ach jo. U přehrady jsem opět viděla volejbalové hřiště, ale už bylo prázdné. "škoda" pomyslela jsem si. zastavila jsem abych si koupila pití a chvíli si sedla. V tom ke mě přišel ten kluk z dřívějška, který se ani nepodíval a spustil: "Ahoj,jmenuju se Dan. Jsi tu sama? Viděl jsem tě tu dopoledne."
"Ahoj, já jsem Karolína. Jo, jsem tu sama." podivila jsem se, že si ke mně přisedl, ale byla jsem celkem ráda. Nebyl sice tak hezký jako ten kluk u rybníka, ale taky se mi trochu líbil.
"Jezdíš ráda na kole?" zeptal se
"No, dneska jsem jela poprvé a taky to tak dopadlo." řekla jsem a ukázala mu moje "krásné" koleno.
"Dobrý. Já mám taky rád kolo, ale samotného mě to nebaví. Dnes jsem šel hrát volejbal s kamarádama, ale moc si s nimi nerozumím."
"Aha..." Co se na takovouhle blbost dá říct?!
"Nemohl bych třeba někdy příště jet s tebou?" tohle mě totálně překvapilo. Vážně se mě zeptal jestli by se mnou mohl příště jet na kole? WOW! Nikdy bych nevěřila, že by se mi něco takového mohlo stát. Ať už to s tím klukem u rybníka, nebo právě tohle. Třeba takhle začínají osudové lásky? Nevím, ale myslím, že se to brzy dozvím.
"Myslím, že bys mohl." řekla jsem a on se krásně usmál