Nikdy se nevracet

Je to už přes měsíc. Každý den pracuji na tom, zapomenout. S každým novým dnem se posunuji dál a ujišťuji se v tom, že jsem udělala správnou věc. Člověk nemůže chtít někoho, koho už našel někdo před ním. Nemůže mu ho sebrat. I přesto, že cítí a ví, že by s ním byl nejšťastnější na světě. Musí se rozhodnout. Ale je to těžké, tak těžké. Ne nadarmo se říká srdci neporučíš ...
Stále mi chybí. Strašně moc mi chybí. Dívám se na jeho fotky a přemýšlím co dělá, jak se má. V podstatě každý den. I dnes. Ale celou dobu jsem byla silná, a nenapsala ani jednou.
Dnes si to všechno tak nějak urovnávám v hlavě, myšlenky, události, svoji bolest. Ujišťuji se v tom, že i přes to všechno jsem se rozhodla správně, usilovně se snažím zapomenout, smiřuji se ... a v tom největším souboji se svými myšlenkami mi zavibruje kapsa od kalhot a tam zpráva od něj:
"Ahoj, jak se máš, chybíš mi, zrovna jsem na tebe myslel, co kdybych tě dnes vyzvedl po práci? Projdeme se? Popovídáme si?"
Osud???
Nemůžu ho vidět, nechci ho vidět, nechci se na něj dívat, nechci, aby se mne dotýkal, nechci, aby mne líbal, nechci slyšet jeho hlas. Panebože, já ho pořád miluju!!!
Omluvila jsem se s tím, že dnes už něco mám. Že nemůžu. Tak i já už lžu, jak smutné. Já ho ale tak moc jsem chtěla vidět, na 5 minut třeba, dívat se mu do očí, ani nemuset nic říkat. Ani jsem netušila, že dokážu být tak silná, že dokážu poroučet srdci nebo spíš, že konečně dokážu poslouchat svůj mozek?
Odpověděl, dobře, vím, že je to narychlo, omlouvám se, hned jak mi to příště zase vyjde, napíšu a doufám, že se sejdeme.
Má odpověď ho asi zaskočila: Za mne bude lepší, když už ti to vycházet nebude, nikdy...
Jsem silná, už nikdy o sobě nebudu pochybovat!