Dva neznámí - 1

Přišlo jaro! Konečně vysvitly první paprsky slunce a dopadly na spící zeminu. Svět kolem začal čerpat energii z té síly, kterou sluníčko mělo. Ona také. Ten den nebyl pro ní nějak zvláštní oproti jiným dnům. Snažila se, aby si každý den užila na sto deset procent, protože sto je pro ni málo. Se třídou měli jít na nějaké představení. Karel Hynek Mácha ji sice nějak oslovil a Máj byl pro ní skoro posvátný, ale nechtěla vidět, jak ho zkazí nějací herci. Ovšem musela tam. Ráno bylo vcelku hektický, a tak hodila jen vlasy do culíku a šla.
Po příchodu do divadla se usadila a měla pocit, že každou vteřinou usne. Nemohla uvěřit tomu, jak se Máj dá zkazit. Poměrně jí to dralo srdce. Po konci se s kamarádama rozhodla, že někam pojedou, měly nespočet času do další hodiny. Jely si tedy koupit nějaký jídlo, protože z toho hrozného představení jim vyhládlo. A potom se stal jeden zlomový moment v jejím životě...
Celý její život byl nevyzpytatelný. Jednou nahoře a po druhé zase dole. Horská dráha jí nevadila, vcelku si to užívala. Jen děvčata v jejím věku prožívaly krásnou lásku, o které si myslely, že nikdy neskončí. Ona nebyla tak naivní, věděla, že tohle je jen nějaký záblesk a jakmile vyprchá chemie, zmizí i city. Také jednu takovou prožila. Jednu! Ona byla úplně jiná. Jiná než ostatní děvčata, která měnila své přítele jako ponožky. Milovala jednu osobu, ale milovala ji hluboce a celým svým srdcem, na což také doplatila. On nebyl takový, nebyl tu pro ní, když ho potřebovala. Podváděl ji, lhal jí, pomlouval ji. Jenže ona si to nikdy nezasloužila. Je trošku cholerická a výbušná, její problém však je ten, že pokud se zamiluje, dostane strach, že o druhého přijde nebo mu nějak ublíží. To mu udělat nikdy nechtěla a hlavně ho nechtěla ztratit, nikdy jsem nepoznala člověka, který by byl tak zaslepen láskou k druhé osobě. Dokázala odpustit a zapomenout. Dokonce si po čase dělala z úletů své drahé polovičky legraci. Tak moc byla zamilovaná, snesla by mu modré z nebe. Nakonec po třech letech byla nucena vztah ukončit. Trpěla. Neumíte si představit, jak moc ji to zlomilo.
Špatná psychika ji nakonec dovedla přes psychologa až k psychiatrovi, který jí předepsal antidepresiva. Užívala je, ale byla po nich jak zdrogovaná. Žila v jakési iluzi, že svět jí padl k nohám a nyní bude vše podle jejího gusta, také se tak chovala. Po pár dnech si uvědomila, co to vlastně užívá a léky přestala brát, aby si nevytvořila závilost, která by se léčila hůř jak zlomené srdce. Přijala osud, který jí byl předepsán a rozhodla se žít jinak. Což se jí také podařilo.
Poté co si koupily jídlo, usedly na nedalekou lavičku a klábosily, tak jako to sedmnáctileté dívky obvykle dělají. Bylo jich tam pět, ale ona z nich byla vážně jedinečná, až to skoro děsilo. Pořád se usmívala a vyzařovala z ní pozitivní energie, stejně jako když po dlouhé zimě vysvitne první slunce, tak takhle ona zářila pořád. Její čokoládově temné oči však zůstaly civět na jeden jediný objekt. Byl jejím přesným opakem. Vysoký, hubený, šedooký muž. Husí kůže jí prošla celým tělem, když se jejich oči poprvé setkaly a ona se zmohla na jediný úsměv. Tváře jí začaly rudnout rychlostí blesku, jen nechtěla, aby si toho někdo všimnul. Měla pocit, jako kdyby její prázdné a rozbité srdce se slepilo jediným pohledem.
Nikdy si příliš nevěřila, i když na okolí působila velmi sebevědomě, tak nikdy taková nebyla. Málo kdo o ní ví, kolik nocí probrečela proto, aby se druhý den mohla sama sobě smát. Je tak silná, že by jí mohl leckdo závidět. Dokázala z černé udělat jasně žlutou, a to jediným prostým slovem či větou. Uměla se dokonale vcítit do druhých a všem pomoct. Někdy byla tak zaplněná smutkem druhých lidí, že po příchodu domů se musela jít vysprchovat, aby všechen smutek odešel spolu s vodou.
Přestala již věřit na nějakou lásku a všechny milostné příběhy jejích kamarádek se jí zdály až směšné. Nedávala to najevo, měla je moc ráda a přála si vždy štěstí druhých, které upředňostňovala nad štěstím vlastním. Nikdy jí zřejmě nedojde, jak velkou chybu dělá.
Po očním kontaktu chtěla ihned odejít, měla pocit, že se radostí její srdce rozkočí, ale jednalo se jen o jeden pohled. Neměla odvahu na to, aby si vzala nějaký kontakt, nic o něm ani nevěděla. Možná ani vědět nechtěla. Vždy měla slabost na tajemné muže. Její kamarádky si všimly, jak po sobě pokukují a vzaly jejich osud do svých rukou. Byla červená, stydlila se. Její horké tělo polil ledový pot. On však děvčatům pověděl, že si ta slečná má přijít pro kontakt sama.
Když se to dozvěděla, tak se jen otočila a šla. Věděla, že dělá správnou věc. Když uslyšela jeho hlas, tak nevěděla, jestli se má přihloupě culit nebo něco říkat. Při psaní jeho telefonního čísla se ji tak klepaly ruce jako kdyby její tělo právě zažívalo ničivé zemětřesení. Pozdravila a odešla.