Obětavá Ottla.

Převzato
Byla sestrou Franze Kafky – ale když děti potřebovaly někoho, kdo by s nimi kráčel do tmy, rozhodla se být víc než jen příbuznou slavného muže.
Ottilie Kafková – všichni jí říkali Ottla – se narodila jako nejmladší ze čtyř dětí v Praze v roce 1892. Zatímco se její bratr Franz uchýlil do literatury a samoty, Ottla utíkala vstříc životu. Šokovala svou konzervativní židovskou rodinu tím, že si před vyhlídkami na manželství zvolila zemědělství a obdělávala půdu vlastníma rukama. Zamilovala se do Josefa Davida, křesťanského českého právníka, a navzdory námitkám rodiny si ho vzala. Ottla se nikdy neomluvila za to, že šla vlastní cestou.
V roce 1942 už pro Židy v nacisty okupovaném Československu nebylo možné zvolit si vlastní cestu. Ottla se s Josefem rozvedla – ne ze ztracené lásky, ale aby ochránila jeho a jejich dvě dcery. Byl to vypočítavý akt přežití. Brzy poté si pro ni stejně přišlo gestapo.
Byla poslána do Terezína, ghetta, které nacisté cynicky nazývali „ukázkovou židovskou osadou“, zadržovací ohradou před Osvětimi. Ottla mohla zůstat schovaná, pokusit se přežít tím, že bude neviditelná. Místo toho se věnovala dětem – vyděšeným, zmateným dětem, které nechápaly vězení, hlad ani to, proč jejich rodiče vypadají tak vyděšeně.
Pak, v říjnu 1943, přišel rozkaz: transport do Osvětimi. Všichni věděli, co to znamená. Vybrané děti byly vyděšené, některé sirotci, některé oddělené od rodičů. Tuto poslední cestu měly podniknout samy.
Ottla se dobrovolně přihlásila, že s nimi půjde. Nebyla na seznamu transportérů. Nemusela. Ale viděla tváře dětí a rozhodla se: někdo s nimi musel jít, držet je za ruku, ujistit se, že nebudou samy, až přijde tma.
7. října 1943 Ottla Kafka zemřela v plynových komorách v Osvětimi. Bylo jí 50 let. Děti, které doprovázela, zemřely s ní.
Po celá desetiletí byla připomínána hlavně jako „sestra Franze Kafky“ – poznámka pod čarou v biografiích, zmínka v jeho dopisech. Ale Ottlin příběh není poznámka pod čarou. Její vzpoura nebyla proti rodině ani konvencím – byla proti tomu, aby děti trpěly samy.
Franz Kafka kdysi napsal: „Můžete se držet zpátky před utrpením světa… ale možná právě toto držení se zpátky je to utrpení, kterému jste se mohli vyhnout.“ Ottla se nikdy nedržela zpátky. Kráčela přímo do utrpení, protože děti potřebovaly někoho, kdo by za ně byl statečný.
Dějiny si pamatují Franze Kafku. Měly by si pamatovat i Ottlu Kafkovou – sestru, která se rozhodla doprovodit vyděšené děti do tmy jednoduše proto, že by jí neměly čelit samy.
To není poznámka pod čarou. To je hrdinství v nejčistší podobě. Zdroj Facebook...