Obyčejné nedorozumění.

Někdy nás dokáže zranit jen obyčejné nedorozumění. A někdy stačí jediná věta dítěte, aby všechno zase dávalo smysl.
Jedno ráno mi zavolali ze školky.
— Paní Petra, mohla byste si dnes vyzvednout svou dceru o něco dřív? — řekla učitelka.
Její hlas byl klidný, ale něco v něm mě znepokojilo.
— Stalo se něco? Je Eliška v pořádku?
— Ano, všechno je v pořádku… jen bychom s vámi chtěli mluvit.
Nechala jsem všechno být a hned jela do školky.
Zavedli mě do kanceláře školní psycholožky.
Podala mi list papíru.
— Dnes děti kreslily svou rodinu. To je kresba Elišky.
Na papíře byly tři jednoduché postavy.
Pod nimi bylo napsáno:
„Táta“
„Babička Jana“
„Já“
A nic víc.
— Vidíte? — řekla psycholožka. — Vy tady nejste. Někdy to může znamenat, že dítě nevnímá maminku jako dostatečně přítomnou.
Její slova mě zabolela.
Ale já přece jsem.
Každý večer jí čtu pohádky.
Vaříme spolu.
Chodíme ven se psem.
Smějeme se věcem, kterým by nikdo jiný nerozuměl.
Jak je možné, že mě nenakreslila?
Vyšly jsme ze školky.
Eliška šla vedle mě a vesele si poskakovala.
Ale já měla hlavu plnou myšlenek.
Nakonec jsem se zeptala:
— Eliško, dnes jste kreslili rodinu, že?
— Ano, mami.
— Proč jsi nakreslila tatínka a babičku… ale mě ne?
Zastavila se.
Podívala se na mě velmi vážně.
A řekla:
— Mami… protože jsi moc krásná.
Zůstala jsem stát.
— A já ještě neumím nakreslit něco tak krásného.
V tu chvíli se všechno změnilo.
Protože někdy my dospělí hledáme problémy tam, kde žádné nejsou.
Domýšlíme si věci.
Ubližujeme si vlastními myšlenkami.
Přitom by stačilo položit jednu otázku.
A opravdu poslouchat.
Děti.
Lidi, které milujeme.
Ty, kteří jsou nám nejblíž.
Protože velmi často se za tím, co nás bolí…
skrývá jen láska. Zdroj Facebook - Životní příběhy.