Osudová dívka 5. díl

Týden utekl jako voda, než jsem se nadál, tak tu byla poslední hodina pátečního vyučování. Neplánoval jsem jít ze školy domů. Vše, co sebou potřebuji, mám v batohu. Celý den jsem nemohl myslet na nic jiného. Samozřejmě, že si celou dobu píšeme, ale to vás ještě více utvrdí v tom, jak se vám po ni stýská.

Vlak byl jako obvykle úplně plný, ovšem usmálo se na mne štěstí a v zadním vagónu, jako by na něj ostatní úplně zapomněli, se krčilo prázdné kupé. Bez sebemenšího zaváhání se stalo mým společníkem na dlouhé cestě za osudovou dívkou. Mé oči přeskakovaly z jednoho vršku na druhý. Objevoval jsem skryté místa, které se dají objevit pouze z jedoucího vlaku.

Přemýšlení mne unavovalo, takže připojení sluchátek do mobilu, se stalo zcela přirozenou součástí výletu. Zavřené oči naznačovaly mé vyčerpání ze školního maratonu.

Pátek je nejoblíbenějším dnem, tedy po sobotě. Víkend je před vámi a sním mnoho neuskutečněných příběhů a zážitku. Stejně jako mne čekal jeden v dalekém městě od toho mého. Tak drahý lístek jsem si snad nikdy nekupoval. Cesta bude trvat něco kolem 3 hodin.

Po dvou hodinkách kodrcání a zastavování snad v každé železniční stanici, si ke mne přisedla celkem pohledná dívka. Zdvořile se optala, jestli mám volno. Hlavou jsem ji pokývl a ona se usadila k okénku. Seděla ihned naproti mne a tu a tam se na mne občas podívala.

Měla krásně hluboké oči, ve kterých jsem se naprosto ztrácel. Nešlo to, nedalo mi to a občas jsem pohlédl i já na ni. Usmívala se a hleděla kamsi do dálav. Její noha se chvílemi dotkla té mé. Stále více jsem nabýval dojmu, že se o mne schválně otírá.

Vzrušovalo mne to a ona to věděla. Vrhly jsme se na sebe, jako hladoví lvi a začali se vášnivě líbat. Nedbali jsme toho, že by nás mohl snad někdo vidět.