Nejlepší rozhodnutí 1. díl

Řekni už něco proboha, no tak řekni. Tohle ticho začíná být více než trapné. Mluv. Je doma vše v pořádku? Když je ticho honí se mi hlavou stovky otázek.
„Nečekal jsem, že tu jednoho dne budeme sedět a připadat si cizí.“ Řekne David sedící naproti mně. Můj dlouholetý nejlepší přítel, kterého jsem přes dva roky neviděla.
„To já taky ne,“ povzdechnu si. „Tolik se toho změnilo.“ Ani nevíš jak moc, bleskne mi hlavou.
„Jak ses měl, tam za oceánem?“ Napadají mě jen hloupé otázky. Nechci, ať se téma odebere směrem k mému životu. Nechci mu muset říct, že mám dítě, že mám přítele, který není otcem dítěte, a už vůbec nechci říkat… Tok mých myšlenek je náhle přerušen.
„Znáš to doma je doma. To víš, tady mám přátele, tady mám rodinu. Ale o mě dost, já Ti vše už řekl, co je u Tebe nového?“ V hlavě prázdno a panika.
„Vlastně nic.“ Naprázdno polykám.
„Večer chceme jít s bývalou bandou sednout někam, půjdeš s námi?“ Je mi více, než jasné, že do večera hlídání neseženu. Zavrtím hlavou. Zajímalo by mě, jak je možné, že to ještě neví. To mu to ještě nikdo neřekl? Nevím, jestli je to špatně nebo dobře. „Proč nemůžeš?“ zeptá se a já v té chvíli nedokážu vymyslet vhodnou výmluvu.
„Neseženu hlídání.“ Hlesnu tiše a Dave na mě vykulí oči.
„Hlídání?“ Zopakuje nevěřícně. „Ty máš?“
„ Dceru.“ Dokončím za něj a usměju. „Je jí osmnáct měsíců a jmenuje se Amálie.“
„Páni. To si musela otěhotnět někdy po mém odjezdu.“ Pousměju se. Zaplať pán Bůh, že se drahé Amálce nechtělo ven a porodila jsem ji asi o měsíc později, než měla termín. Přitakám.
„ A kdo je otec?“ Ano tohle jsem čekala.
„Toho neznáš. A je to tabu, ani neví, že má dítě. Ale mám přítele. Vychovává ji se mnou.“ Vidím, jak si mě prohlíží.
„A škola?“ Uchechtnu se. Vzpomenu si, jak sem ve druhém ročníku chodila s bříškem, a každý na mě zíral, jak na pytel blech.
„Letos budu maturovat. Snad to nějak zvládnu.“
„ Ty vždy zvládneš vše, co si zamaneš.“ Usměje se na mě a já cítím ten starý dobrý pocit, jaký jsem vždy měla pouze s jedním člověkem. S mým drahým Davidem. „A kdo ji vlastně hlídá teď?“ koukne na mě.
„Babička. Hodně mi pomáhá. Bez ní bych neměla šanci dál studovat.“
„Co kdybych se někdy stavil? Rád bych ten tvůj malý poklad viděl. Pokud je úžasná po tobě, tak to musí být zázračné dítě.“ Usměju se.
„Nevím, jestli zázračná po mě, ale krásná po tátovi určitě.“ Usměju se.
„A můžu ji poznat?“ Přikývni. Ne raději uteč. Uteč od tohohle člověka, někam pryč, hodně daleko.
„Samozřejmě že můžeš“ Pusa mě neposlouchá. Mluví sama, co chce. Vůbec ji nezajímá můj názor. To není fér!
„Večer Ti zavolám.“ Broukne a zvedá se. Usměju se a kývnu na pozdrav. Honem domů, než se malá vzbudí.
____________________________***___________________________________

Pohled na ten malý uzlíček mě naplňuje láskou. Občas mívám pochybnosti a honí se mi hlavou věty typu: Ty náno, proč jsi nešla na potrat. Ale sotva ji vidím, vím dobře proč. Protože ji miluji. Protože bez ní by můj život nebyl úplný. Malá se budí, dávám jí prso a sleduju ji, jak saje. Vzpomínám na doby, kdy si s nimi hráli muži. Dnes však už patří jenom jí. Pohladím jí po hlavičce. Slibuju, že nedopustím, aby se ti tohle jednoho dne stalo. Položím ji zpátky do kolébky a vytahuju učebnice. Maturita mi klepe na dveře. Maturita, většina lidí ji stráví tím, že se učí mezi večírky. Já tento rok strávím tak, že se budu učit mezi hlídáním Amálky. Přesto toho nikdy nebudu litovat. Skoro se rozpláču, když otevře oči a podívá se na mě tím svým pohledem. Má jeho oči. Jeho kočičí oči. Mám Tě ráda maličká, šeptnu, a když znovu zavře oči, odcházím z pokoje.

V kuchyni se beru si rohlík ze salámem, stejně nějak nemám hlad. Taky se mi promítne hlavou, že p maturitě se odsud budu stěhovat. Po maturitě už budu bydlet s Martinem. Mým přítelem. Když si vzpomenu, jak jsme se poznali. Byl to právě on, kdo mě odvezl do porodnice. Tehdy jsem ho viděla poprvé. A od té doby mi nedal pokoj… Ze snění mě vytrhne maminka.

„Tak jak to dnes šlo?“
„Dobře mami“ usměju se na ni.
„To je dobře. Brzo budeš mít devatenácté narozeniny. Chceš nějaký večírek, nebo něco?“ Vrtím hlavou na znamení, že ne a mamka krčí rameny. Už dávno vzdala boj s mým společenským životem, kterého jsem se naprosto vzdala. Snažila se mě někam dostat, ale mým světem se dávno stala jen Amálka. Dcera kluka, kterého jsem vždy milovala a vždy milovat budu. Bohužel neopětovaně.
Když nemůžeme mít toho, koho milujeme, naučme se milovat toho, koho máme. Naučila jsem se to. Naučila jsem se milovat muže, který ve mně viděl celý svět. Ale na prvním místě, bude stejně vždy moje malá. Ony je to nejlepší, co jsem kdy stvořila. Mé nejlepší rozhodnutí.