Plánované, neplánované rozloučení

Prostě jsem si řekla, že dnes se to stane, že dnes mu to řeknu, že mu řeknu, že ho nechci už nikdy vidět, že se mu budu dívat do očí, nebudu brečet a udělám to správné rozhodnutí.
Když jsem přicházela, už tam čekal. Jako vždycky čekal on na mne. Seděl v autě a už mne vyhlížel. Ten jeho pohled, už mi hlavou zase lítalo nespočet myšlenek, určitě to nedokážu, nechci to udělat, potřebuju ho. Blížila jsem se a on vystoupil, díval se na mne, jak přicházím, když jsem byla u něj na dosah, strašně silně mne objal, snad ani nedýchal, myslela jsem, že mne snad rozmáčkne, pak s mohutným výdechem bylo slyšet ahoj lásko... Podívala jsem se na něj a také ho pozdravila. Vzhledem k počasí, jsme během chvilky seděli uvnitř auta.
Hned mne chytil za ruku a začal mi ji hladit, otočil se na mne a řekl, tak jak ses měla, chyběl jsem ti? Ty jsi mi chyběla a moc. Chtělo se mi brečet, a to jsem ještě nic neřekla, připadala jsem si tak slabá. Také jsem se na něj otočila. Lesknou se ti oči, řekl, co se děje? Nic, řekla jsem, něco mi spadlo do oka. Moc dobře věděl, že mi tam nic nespadlo.
Neviděli jsme se skoro měsíc. Připadalo mi to jako věčnost. Vůbec jsem si nebyla jistá tím, co chci právě udělat, nechtěla jsem to dělat, nechtěla jsem to říkat. Ale musela jsem.
Jak jsem se měla, no, začala jsem, asi i dobře, hodně jsem přemýšlela, chci začít všechno dělat lépe... Cítila jsem jak hlazení bylo intenzivnější a jeho pohled bystřejší. Najednou se ke mne naklonil, pohladil mne po vlasech a políbil mne na tvář, polkla jsem a přestala dýchat, ty jeho rty, panebože, další polibek už patřil mým rtům. Pokaždé když se naše rty spojily, cítila jsem takový žár, on tak neskutečně nádherně líbal! Nemohla jsem se ho nabažit, věděla jsem, že je to naposledy, že už ho nikdy líbat nebudu. Ale že mu to řeknu do očí, s tím jsem se už rozloučila, nedokážu to.
Pak jsme se zas dívali z očí do očí a on mne zase hladil, všude kam dosáhl. Vydržela bych takhle sedět několik hodin, možná i celý den, a nikdy bych toho neměla dost, jen se na něj dívat a povídat si, slyšet jeho hlas a cítit jeho vůni.
Chtěla bych ti něco říct, už to takhle nejde, začala jsem, ale dívala jsem se před sebe, už se nemůžeme vidět. Stále mne držel za ruku a řekl, podívej se mi do očí a řekni mi to, řekni, že už mne nikdy nechceš vidět a já zmizím, zmizím ti ze života. Nedokážu to! Nedokážu ti to takhle říct, řekla jsem se slzami v očích ... Slzy mi okamžitě otřel a zase mne objal, mačkal mne a já jsem plakala a třásla jsem se. Chtěla jsem říct, miluju tě, neopouštěj mne, pojď se mnou, kamkoliv, budu s tebou šťastná kdekoliv, ale neřekla jsem to, možná říct tohle bylo v tu chvíli i těžší než říct to sbohem ...
Večer to byl zvláštní, nic se mezi námi nestalo, JEN pár polibků a JEN pár doteků, i přesto byl tak nádherný. Byl nádherný a zároveň strašně smutný a zoufalý.
Když jsem přišla domu, tak jsme si napsali ještě několik zpráv. Udělala jsem, i přesto že jsem neřekla, co jsem chtěla, asi to nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Nevím, jestli i on to věděl už v ten večer.
Má poslední zpráva jemu: dneska mne kolega v práci naučil pár japonských slov. Mrzí mne, že jsem ti neřekla to jedno slovo, které mne zaujalo, když jsme byli spolu, tak ho aspoň napíšu. Dobrou noc, má lásko. Sajónára...