Podvedla jsi mě!(někdy však musíš věřit na zázraky)

Podvedla jsi mě! Jaroslav stál uprostřed obýváku, celý rudý vzteky.
Jak jako podvedla?
Ty jsi to věděla! Věděla jsi, že nemůžeš mít děti, a stejně jsi si mě vzala!

Budeš ta nejkrásnější nevěsta, maminka mi narovnala závoj a já, Terezie, jsem se usmála na svůj odraz v zrcadle.
Bílé šaty, krajka na rukávech, Jaroslav v tmavém obleku. Všechno přesně tak, jak jsem o tom snila od patnácti. Velká láska, svatba, děti. Hodně dětí. Jaroslav chtěl syna, já dceru, tak jsme uzavřeli kompromis tři děti, aby to bylo fér.
Za rok už budu chovat vnoučata, opakovala maminka se slzami dojetí v očích.
Tehdy jsem věřila každému slovu.
První měsíce manželství utekly ve šťastné mlze. Po práci mě čekal Jaroslav, já ho vítala večeří, usínali jsme v objetí A každé ráno jsem s napětím kontrolovala kalendář. Zpoždění? Ne, planý poplach. Tak další měsíc. A další. Ještě jeden.
Do zimy Jaroslav přestal s nadějí opakovat Tak co?. Teď už mě tiše pozoroval, když jsem vycházela z koupelny.
Možná bychom měli zajít k lékaři, navrhla jsem v únoru, když už to byl skoro rok.
Už je na tom nejvyšší čas, zabručel Jaroslav, aniž by zvedl oči od telefonu.
Klinika voněla savem a beznadějí. Seděla jsem v čekárně plné dalších žen s prázdným pohledem a listovala časopisem o mateřství. To přece musel být omyl. Se mnou je všechno v pořádku, jenom jsme zatím neměli štěstí.
Testy. Ultrazvuky. Další testy. Procedury a další procedury. Všechno se to slilo do nekonečného proudu chladných židlí a unavených tváří zdravotních sester.
Šance na přirozené početí jsou zhruba pět procent, konstatovala lékařka, když se dívala do karty.
Přikývla jsem, něco si poznamenala do bloku, ptala se dál. Uvnitř ale všechno ztuhlo.
Léčení začalo v březnu. A s ním přišly i změny.
Zase brečíš? Jaroslav stál ve dveřích ložnice, a v jeho hlase bylo víc podráždění než soucitu. Jsou to hormony.
Už třetí měsíc? Neměla bys toho už nechat? Už mě to nebaví.
Chtěla jsem mu vysvětlit, že to k léčbě patří, že je potřeba čas, že lékaři slibovali výsledek za půl roku, možná rok. Ale Jaroslav už byl pryč a bouchnul za sebou dveřmi.
První umělé oplodnění bylo naplánováno na podzim. Dva týdny jsem skoro nevstávala, abych snad nezahubila zázrak.
Negativní, oznámila sestra suše do telefonu.
Sesunula jsem se na podlahu chodby a seděla tam až do večera, než se Jaroslav vrátil domů. Kolik už jsme za to utratili? zeptal se místo jak se máš?.
Nepočítala jsem to. Já ano. Skoro milion korun. A výsledek?
Neodpověděla jsem. Žádnou odpověď jsem ani neměla.
Druhá zkouška. Jaroslav chodil domů po půlnoci a voněl cizím parfémem, ale já už se neptala. Víc jsem vědět nechtěla. Zase negativní výsledek.
Nechceš už přestat? Seděl naproti mně v kuchyni a točil v ruce prázdný hrnek. Jak dlouho to ještě vydržíš?
Lékaři říkají, že třetí pokus bývá úspěšný. Lékaři říkají to, za co jsou placení!
Třetí pokus jsem zvládla téměř úplně sama. Jaroslav byl přesčas v práci každý večer. Kamarádky přestaly volat, už je asi unavovalo mě utěšovat. Máma do telefonu plakala, že jsem přece tak mladá a pěkná, a proč zrovna já.
Když se ozvalo potřetí to bohužel, ani jsem neplakala. Slzy už mi došly někde mezi druhým kolem léčby a další hádkou o peníze.
Podvedla jsi mě! Jaroslav stál v obýváku, rudý ve tváři. Jak podvedla?
Ty jsi věděla, že jsi neplodná, a stejně sis mě vzala!
Já to nevěděla! Diagnózu mi sdělili až rok po svatbě, byl jsi u toho se mnou, když nám to lékař říkal. Nelži mi! Přistoupil ke mně o krok blíž, já automaticky ucouvla. Celé jsi to narafičila! Našla sis troubu, co si tě vezme, a pak překvapení! Děti nebudou!
Jardo, prosím. Dost! Popadl vázu a mrštil ji o zeď. Já si zasloužím normální rodinu! S dětmi! A ne tohle! Ukázal na mě jako na něco odporného.
Hádky byly čím dál častější. Jaroslav se domů vracel podrážděný, večer mlčel a pak ho vytočila každá blbost: špatně odložený ovladač, přesolená polévka, moc hlasité dýchání.
Rozvedeme se, oznámil jednou ráno.
Co? Ne! Jardo, můžeme adoptovat dítě, četla jsem o tom
Já nechci cizí dítě! Chci svoje! A ženu, která ho umí porodit!
Dej mi ještě šanci! Prosím. Miluju tě. Já už tebe ne.
Řekl to klidně, podíval se mi do očí, a to bolela víc než všechny předchozí hádky dohromady. V pátek se stěhuju, oznámil večer.
Seděla jsem na gauči, zamotaná v dece, a sledovala, jak hází košile do kufru. Mlčet ale nedokázal. Jdu, protože jsi jalová. Pokračoval. Najdu si normální ženskou. Jen jsem mlčela. Zabouchl dveře. Byt ztichl a teprve tehdy jsem se rozplakala poprvé doopravdy, dlouze a nahlas. První týdny po rozvodu splývaly v šedou skvrnu. Vstát, udělat si čaj, lehnout. Někdy jsem zapomněla jíst, někdy jsem ani nevěděla, jaký je den.
Kamarádky chodily, nosily jídlo, uklízely, snažily se mě rozmluvit. Jen jsem kývala, pak se zase balila do deky a zírala do stropu.
Ale čas běžel. Den za dnem, týden za týdnem. A jedno ráno jsem se probudila s myšlenkou: už dost.
Vstala jsem, dala si sprchu, všechny léky vyhodila z lednice, přihlásila se do fitka. V práci jsem požádala o nový projekt, složitý, na tři měsíce, který mě pohltí.
O víkendu jsem začala jezdit na výlety, později i na kratší cesty. Praha, Český Krumlov, Šumava. Život pokračoval.
Václava jsem potkala v knihkupectví natáhli jsme se oba po posledním Kingovi.
Dámy mají přednost, usmál se.
A co když ustoupím a vy mě pozvete na kávu? vyslovila jsem nečekaně sama.
Rozesmál se a toho smíchu bylo najednou teplo.
U kávy mi vyprávěl o Natálce sedmileté dceři, kterou sám vychovává, od doby, co maminka umřela.
O těžkých začátcích, jak Natálka nemohla v noci spát a volala maminku, jak se naučil dělat copánky z návodů na internetu. Jsi dobrý táta, řekla jsem. Snažím se.
Nechtěla jsem mu lhát. Na třetím rande, když jsem pochopila, že to není jen nezávazné kafíčko, jsem mu řekla vše.
Nemůžu mít děti. Oficiální diagnóza, tři neúspěšná IVF, manžel odešel. Pokud je pro tebe tahle pravda důležitá, řekni to rovnou. Václav dlouho mlčel.
Mám Natálku, řekl konečně. A potřebuji hlavně tebe. I když už spolu další děti mít nebudeme. Ale zvládneš to, přerušil mě trochu záhadně. Co tím myslíš?
Být mámou. Zvládneš to, když budeš chtít. Moje mamka měla stejnou diagnózu. A hele, sedím tady. Občas se prostě zázraky dějí.
Natálka mě přijala nečekaně snadno. Na první schůzce se tvářila vážně a odpovídala jednoslovně, ale jakmile jsem jí položila otázku na oblíbenou knížku, rozmluvila se na půl hodiny o Harrym Potterovi. Na druhé schůzce mě sama chytila za ruku. Na třetí chtěla copánky jako má Elsa.
Má tě ráda, ujistil mě Václav. Takhle rychle k nikomu důvěru neměla.
Dva roky utekly jako voda. Přestěhovala jsem se k Václavovi, naučila se péct lívance na soboty, znala zpaměti všechny díly Tlapkové Patroly a našla odvahu milovat znovu bez strachu, bez čekání na zradu.
Na Silvestra, když odbila půlnoc, jsem si přála jediné: Chci dítě.
Hned jsem se toho leknula proč zbytečně roztírat staré rány ale přání už bylo poslané do vesmíru.
Za měsíc přišlo zpoždění. To není možné, říkala jsem sama sobě, když jsem koukala na dva proužky. Určitě vadný test.
Druhý test. Dva proužky.
Třetí! Čtvrtý! Pátý!
Václave, vyšla jsem z koupelny na nejistých nohách. Já asi nevím, jak je to možný
Pochopil dřív než já. Vzal mě do náruče, roztočil po pokoji, líbal mě na čelo, na nos, na rty. Já to věděl! opakoval. Říkal jsem ti, že to dokážeš!
Lékaři v klinice na mě koukali, jako bych byla záhada. Vytahovali starou kartu, pročítali výsledky, objednali mě na další vyšetření.
To není možné, kroutil hlavou doktor. S vaší diagnózou Za dvacet let praxe jsem nic takového neviděl. Ale jsem těhotná? Ano. Osmý týden. Všechny hodnoty v pořádku.
Začala jsem se smát.
Po čtyřech měsících jsem se náhodou potkala v supermarketu s Honzou, kamarádem Jaroslava. Slyšelas o Jardovi? zeptal se, upřeně si prohlížel mé zakulacené břicho. Už je potřetí ženatej. A pořád nic. S žádnou to nevyšlo. Nevyšlo? No. Děti. Ani s druhou, ani s třetí ženou. Doktoři říkají, že chyba je u něj! A představ si, všechno to házel na tebe.
Nevěděla jsem, co říct. Uvnitř jsem necítila nic žádné zadostiučinění, žádnou lítost. Prostě prázdno v místě, kde kdysi bývala láska.
Syn se narodil v srpnu, v prosluněné ráno. Natálka seděla s Václavem v čekárně a celá byla napjatá.
Můžu ho pochovat? zeptala se, když nahlédla do pokoje.
Opatrně, podala jsem jí maličký uzlíček. Podpírej hlavičku.
Natálka se podívala na bratříčka velkýma očima, pak vzhlédla mě.
Maminko, on bude vždycky takhle červený? Mami
A já se rozplakala, Václav nás objal obě, Natálka koukala střídavě na mě, na bratříčka a nechápala, proč všichni pláčeme.
A já pochopila jednu zásadní věc. Někdy prostě potřebujete být vedle správného člověka, abyste začali věřit na nemožné.
Zdroj Facebook- Životní příběhy.