Strom - (naši rodiče)

Přicházíme, když něco potřebujeme, a odcházíme, když to dostaneme. Kolik z nás si uvědomí hodnotu rodičů dřív, než zbyde jen prázdné místo a tiché vzpomínky?
V tichém sadu kdysi stál nádherný, košatý hrušňový strom. Když byl jeden malý chlapec ještě dítětem, miloval šplhání v jeho větvích, jedl sladké plody a odpočíval v jeho chladivém stínu. Chlapec strom miloval a strom miloval jeho. Postupem let však chlapec vyrostl a do sadu přicházel stále méně. Jednoho dne se vrátil se smutkem v očích: „Už si nechci hrát, chci hračky, ale nemám peníze,“ posteskl si. „Peníze nemám,“ odpověděl strom, „ale natrhej si mé hrušky, prodej je a kup si, co potřebuješ.“ Chlapec otrhal všechny plody a nadšeně odešel. Strom osaměl, ale byl šťastný.
Když se chlapec vrátil jako dospělý muž s vlastní rodinou, strom radostně zašuměl: „Pojď si hrát!“ Muž však spěchal: „Nemám čas. Musím postavit dům pro svou rodinu. Pomůžeš mi?“ Strom bez váhání odpověděl: „Dům nemám, ale ořež mé větve a postav si ho.“ Muž ořezal všechno větve a zmizel na celé roky.
Když se vrátil jako unavený starec, toužil už jen po klidu a lodi, která by ho odvezla daleko. Strom mu daroval svůj kmen. Nakonec z mohutného stromu zbyl jen starý, seschlý pařez. Když se stařec vrátil naposledy, strom zašeptal: „Už nemám nic, co bych ti dal…“ Stařec se unaveně pousmál: „Už nic nechci. Nemám zuby na hrušky a nemám sílu lézt po větvích. Jsem jen unavený a hledám místo k odpočinku.“ „Pak se posaď a odpočiň si se mnou,“ řekl pařez. A starý muž se posadil. Strom byl v té chvíli nejšťastnější na světě, i když jeho úsměv doprovázely tiché slzy.
Tento příběh je zrcadlem nás všech. Ten strom, to jsou naši rodiče. Když jsme malí, jsou pro nás celým světem. Jakmile dospějeme, přicházíme často jen tehdy, když od nich něco potřebujeme — radu, pomoc, peníze nebo hlídání dětí.
Rodiče nám bez váhání odevzdají celé své mládí, sílu i zdraví, jen abychom byli šťastní. Pokud máte to štěstí a vaši rodiče ještě žijí, nenechávejte je o samotě. Zavolejte jim, navštivte je a posaďte se vedle nich. Protože jednoho dne může zbýt už jen ten prázdný pařez a hluboká lítost, že jste nepřišli dřív. Zdroj Facebook-Životní příběhy