Poslední noc...

" Co vy mi s ní dnes provádíte, že jen pláče " vyruší nás Martin… rychle otřu slzy … a snažím se o úsměv… " Slíbil jsem ji jachtu a nestačili ji doručit, tak z toho pláče jak želva " Jirka se mi snaží dát čas na to, abych se uklidnila … " Děkuju " zašeptám mu do ucha… " budu si tě muset dnes víc hlídat " zavtipkuje … přitulím se k němu … pevně obejmu kolem pasu a položím si hlavu na jeho rameno… Pohladí mne po zádech … Začínám sama sebe nenávidět… Nenávidět se zato, jak mu ublížím… nebude mít moc času jak se s tím vyrovnat… Ale dá se s tímhle vůbec někdy vyrovnat??? Přijmout skutečnost, že zničeho nic přijdete o člověka, kterého milujete … " Pojďme prosím pryč… chci být s tebou sama " prosím… Čas je nemilosrdný… Dny které můžu trávit s Martinem bez toho aniž by něco poznal je míň a míň … Jsem slabší a slabší … Denní dávka léků se zvyšuje a je mi to k ničemu … Jirka mně navštěvuje každý den… Chodíme na dlouhé procházky když je mi nejhůř … Vždy se mi alespoň malinko uleví. když mi Martin volá, aby mi řekl že musí na týden pracovně pryč… Hrozně se mi uleví… Nebudu se muset bát že mi doma udělá přepadovku … Sama na sobě cítím , že se to blíží… Děsí mě to dnem i nocí… A proto v každou možnou chvíli, kdy mi není špatně a netrávím hodiny v bolestech a křečích pracuji na albu pro Martina… složené s fotek nás dvou a přátel, významných chvílích jako byli narozeniny, vět, které mi pošeptal do ucha a utkvěli mi v hlavě … Opět je tu den, kdy jsem zelenější než tráva v parku … nemůžu jíst … Jirka sedí u mé postele a předčítá mi z mé oblíbené knihy … Koukám ven z okna a poslouchám ho… Najednou přestane číst … podívám se mu do očí .. Prohlíží si mě… " Sylvi nechceš mu to už konečně říct?? " … z těží zavrtím hlavou … " Člověk, který tě miluje má právo získat krásné vzpomínky na tebe z posledních dnů… nemyslíš " Musím se hodně snažit na to abych se mohla posadit … Vezmu do ruky album " Ty má tady … " … " Jdi do háje z nějakou knihou!!!!" vystartuje po mě … " Jeho to zničí !!! to si přeješ??? Uvědomuješ si co mu teď děláš??? " Nemám sílu mu odporovat stejným tonem… Do ložnice vtrhne Katka …" Martin je tady " Vyděsím se… " Jirko něco si mi slíbil " mám strach ..... chvíli přešlapuje na místě … " Promiň, ale te´d to udělám po svém " vystřelí z ložnice jako šíp… " Katko pomoz mi " snažím se vstát " Neblázni…musíš ležet" ..... " Sakra pomoz mi !!!! " zavrčím … Nemůžu vstát… Sotva se mi podaří dát jednu nohu z postele vtrhnout jak Martin tak Jirka do ložnice … Během jedné sekundy se v Martinových očí vystřídá naprostý vztek, strach, bezmoc, zuřivost, lítost, naděj, láska, smutek… Nevím co říct…bojím se jeho reakce… bojím se toho že se otočí a odejde … Stojí kousek ode mě… vidím jak zhluboka dýchá… Chytne mě za ramena a začne se mnou třást … až mě to bolí … " Nejradši bych ti dal pár facek!!!" začne řvát. Pevně ho chytnu za ruky … Což ho díky bohu zastaví… Koukáme si do očí… Tomuhle jsem se vážně chtěla vyhnout … " Cítíš jak ti je??? a teď si představ, že by ti takto bylo třeba dva měsíce ..... To je to čeho jsem tě chtěla ušetřit nic víc " " Jdi do prdele ze sebeobětováním …" tohle bylo poprvé co jsem od něj slyšela peprnější slovo … Tento výstup mě naprosto unavil… usnula jsem… A když jsem se probudila a rozhlídla jsem se po pokoji… nebyl tam… nebyl tu nikdo.. " Jirko ??" zavolám k pootevřeným dveřím … Když se dveře zcela otevřou vejde dovnitř Martin s hrnkem kávy … zahřeje mě to u srdce … Opře se do dveří a kouká na mě .. Snažím se mu vykouzlit úsměv na tváři .. nedaří se mi to… začínám být nešťastná … " Neusmíváš se, proč?? " tiše se zeptám … " taky by ti nebylo do smíchu, kdyby si zjistila že nedobrovolně ztrácíš někoho koho miluješ a nemůžeš za něj bojovat "" Pojď ke mě prosím …" ..... ani to s ním nehne… pořád stojí ve dveřích … začínají se mi do očí hnát slzy… " prosím…" začínám být zoufalá … Pohne se směrem ke mě … položí kávu na noční stolek vedle postele a lehne si vedle mě… přitulím se… zhluboka se nadechnu… nic krásnějšího jsem v tu chvíli nemohla cítit… cítit zase jeho vůni je úžasný pocit… pevně ho obejmu. " Odpusť mi to prosím " žadoním o slitování … Mlčí… mám strach se mu podívat do očí … jako bych ho začala ztrácet ..... " jak ti je??" ani jeho odměřený ton v hlase se mi nelíbí… " Teď je mi dobře…opravdu" poprvé po dlouhé době mu říkám pravdu … " To jsem rád " … a zase ta odměřenost … jsem zoufalá… podívám se mu do očí … najednou jako by v nich nebylo nic… žádný cit… vyděsí mě to . Chci jej políbit na krk, což je jeho nejcitlivější místo… Nedovolí mi to … Mlčky si koukáme do očí a já si nepřeji nic jiného než v nich zase umět číst… vědět na co myslí … " Prosím … " zašeptám … i když se 3× zhluboka nadechne aby zahnal slzy… nepodaří se mu to … " prosím …" poprsím ho ještě jednou o to víc důrazněji… Znovu se ho pokusím políbit na krk.. znovu mne odstrčí, ale už ne tak rázně jako před chvíli… nevzdávám se… napotřetí se mi to už podaří… Mé rty se zase dotýkají jeho horké kůže.. musím silně zavřít oči abych zatlačila slzy… nepřestávám ho líbat… Jeho vůně ve mě opět probouzí vášeň a chtíč … Začnu mu rozepínat košili .. zastaví mě … " Nedělej to " prosí… " Dovol mi to prosím " šeptám líbajíc ho na krk… " Já nemůžu…bojím se" Posadím se mu na klín … chytnu jeho tvář do náruče.. palcem ho hladím po tváři … " Ještě před hodinou bych se sama neposadila… je mi opravdu dobře. Neboj se… neublížíš mi " Chci ho políbit na rty…je neoblomný. " Mám strach…" vyděšeně vydechne … koukám mu do očí… Napadají mě jen dvě slova, které mu teď chci říct… nikdy předtím jsem mu je neřekla… bála jsem se… Ale už se nebojím… jsem šťastná… " Miluju tě" Mé rty se zase dotknou těch jeho… zaboří se do sebe… pevně jej obejmu a začnu vášnivě líbat… cítím jak se nám oběma kutálejí po tváři slzy … líbáme se jako zběsilý… nechci ho ani na vteřinu pustit. Jeho polibky mě znovu nabíjí neskutečnou energií… cítím se silnější… košili nerozepínám … rozrušeně mu ji roztrhnu …chytí mě za boky a pevně k sobě přirazí… prsty mu zabořím do vlasů a nemůžu se ho nabažit.. Snad ještě nikdy předtím jsem nebyla tak vzrušená jako teď… Během chvilky jsme oba nazí … Líbí se mi jak je pozorný, aby mně moc nepřilehl .. hladím ho po zádech..koukám mu do očí … vidím v nich pořád strach… usměju se " Neboj … " ujistím ho , že se mi nemůže nic stát… za neustávajícího líbání do mě pronikne… silně … prsty zabořím do jeho zad. chvílemi mám pocit jakoby si na mě vybíjel vztek tím jak tvrdě přiráží… Ale nebolí mě to… prožiju ten nejprocítěnější sex za posledního půl roku. A když vedle sebe ležíme v objetí zcela vyčerpáni velmi dlouhým sexem a několika orgazmy… vzájemně se hladíme … políbí mne do vlasů a zašeptá mi " Budeš mi moc chybět" … to bylo to poslední co jsem toho večera slyšela.