Poslední slovo...

Žila jedna dívka, tak takhle by mohla začínat pohádka, jenže toto bude smutný příběh. Tak tedy začnu vyprávět.
Dívka se jmenovala Elza a žila ve velké rodině, kterou měla ráda, ale jak už to bývá, měla v rodině své oblíbence. V tomto případě jejími oblíbenci byli babička s dědou, kteří bydleli hrozně daleko. Často jim psala a volala, aby udržovala kontakt. Na dědu a nevlastní babičku, co bydleli kousek od ní nikdy moc času neměla. Popravdě je neměla moc v lásce a často to dávala najevo. Mluvila o nich nepěkně doma před rodiči a před svými kamarády to bylo ještě horší. Utahovala si z nevidomé, nevlastní babičky a smála se spolu s kamarády.
Byla tak hloupá, vůbec jí nedocházelo to, co jí pak došlo pozdě..
Elza se snažila pomáhat všem lidem, starším, či mladším, bylo jí to jedno, hlavně že jim pomohla. Stále se na svět snažila usmívat, i přesto že jí spousta lidí ponižovala a shazovala. Občas přemýšlela nad tím, že to na světě zabalí, ale nikdy neměla odvahu to udělat, stále doufala, že najde řešení, jak to vše zvládne.
Elza také velice ráda sportovala a proto byla hubená, ale i za to se jí ostatní smáli. Mrzelo jí to, i když věděla, že jí ostatní postavu závidí. Ale koho by to nemrzelo, celé dny to poslouchat a tvářit se, že je vše v pořádku. Vždy, když vkládala jídlo do úst, doufala že alespoň trochu přibere, ale nikdy se tak nestalo. Nechápala to, cpala se sladkým od rána až do včera, ale místo toho stále víc hubla.
Jednou, když takhle byla na tréninku a vybíjela si svou zlost, jí kamarádi pozvali do čajky. Volala tedy mamce, aby se zeptala, zda může jít. Mamka jí odpověděla, že ano, ale že až přijde domů, tak tam nikdo nebude, protože dědu odvezli do nemocnice. Elza se nelekala a místo toho, aby jela za dědou do nemocnice, jela do čajky, protože věděla, že děda nikdy nebyl nemocný, takže to určitě nic nebude. Že si tam přes noc poleží a zítra se zase vrátí domů. Ale jako vždy si nemohla odpustit poznámku na nevlastní babičku, která byla jiné národnosti.
Když dorazila s kamarády do čajky, objednala si čaj a poprvé ochutnala vodní dýmku. Celou tu dobu si tak skvěle užívala, byla vysmátá, protože vzpomínala na zážitky z tréninku. Ale jak už to bývá, byl čas se vrátit domů.
Elza se vrátila domů, ale po cestě v autě si ještě se všemi zpívala, sice falešně, ale všem to bylo jedno. Když dorazila domů nikdo tam nebyl a ona měla divný pocit, jako by v bytě bylo něco navíc. Nevšímala si toho a rozhodla se, že si dá pizzu na posilněnou. Rozmrazila pizzu a dala jí do trouby. Když se připravovala, že si pořádně nacpe břich, začal zvonit telefon. Zvedla se a šla se podívat na to, kdo jí vyrušuje od jídla. Elze volala mamka...
To co jí mamka sdělila jí vyrazilo dech a sebralo všechna slova... Děda to nezvládl a umřel... Prostě byl pryč... Elze došli slova a když se jí mamka na něco ptala, jen kývala hlavou a doufala, že jí mamka chápe, i přesto že jí nevidí. Slzy jí tekly proudem a ona se dozvěděla že bude sama doma déle, protože to jedou oznámit ještě nevlastní babičce... Jakmile položila telefon, zhroutila se na zem a plakala, až teď jí vše došlo... Co teď bude s babičkou, už nebyla jak nevlastní.. kdo ji bude pomáhat doma, když nevidí, kdo s ní bude jezdit na výlety.. Tolik jí to mrzelo a pak najednou... přišla na něco, za co se začala nenávidět... došlo jí co řekla dědovi poslední, když spolu telefonovali a ona měla špatnou náladu. Děda jí toho dne přál, aby měla úspěch v životě a aby se dostala na školu, kam chtěla jít. Jenže Elza měla přeci špatnou náladu a tak si odpovídala jak chtěla. Tolik teď plakala a prosila o odpuštění, ale bylo příliš pozdě.
Její poslední rozloučení jí bude pronásledovat do konce života... protože řekla něco ve smyslu: Už nemektej dědku... sice to už děda pokládal, ale co když to slyšel... Tolik se nesnášela, vyběhla na balkón a křičela a doufala že jí bůh slyší. Nadávala mu, proč jí dědu sebral.. Proklínala se a přála si aby se nenarodila, nebo aby šel vrátit čas a ona mohla říct mám tě ráda dědo, ale bylo moc pozdě... Byla na dně a nebyl zde nikdo, kdo by jí pomohl... Měla chuť to tu jednou pro vždy zabalit, ale bála se.. Jediné co mohla dělat, bylo stálé vzlykání, proklínání se a bědování. Zapálila alespoň svíčku a omlouvala se dědovi. Věděla že je to zbytečné, že jí neslyší, ale potřebovala ulevit své zbědované duši.. Přemýšlela jaký asi bude pohřeb, jak bude děda vypadat... byla tak vyčerpaná, že jen ležela v slzách a smutku na zemi a vnímala bolest praskajícího srdce....
Po této události náhle začali všichni umírat... domácí zvířata, také teta na rakovinu a pak domácí mazlíček... Bylo toho na ní moc...
Ale nevzdala to. Elza se začala starat o nevlastní babičku a také si začala dávat pozor na to, co komu řekne jako poslední....
Jen je škoda, že si tohle všechno musela uvědomit tak pozdě..
Je škoda že se muselo stát to, co se stalo, aby jí to otevřelo oči...