SOUSEDKA MI NECHALA DOPIS...

Moje dvaaosmdesátiletá sousedka mi nechala dopis v den, kdy se přestěhovala do domova pro seniory — složený list, tiše zasunutý do škvíry dveří, napsaný jejím známým, lehce roztřeseným písmem.
Nevěděla jsem, že odchází právě ten den, i když jsem si v posledních týdnech všimla malých krabic postavených v jejím obývacím pokoji — prý „jen kvůli úklidu“, jak vždycky říkala. Teprve teď chápu, že se v tichosti připravovala opustit dům, ve kterém strávila téměř celý svůj život.
Seznámily jsme se před devíti lety, když jsem se do této čtvrti přistěhovala.
Málokdo s ní mluvil — byla uzavřená, tichá, velmi zdrženlivá.
Žila sama od chvíle, kdy její manžel náhle zemřel, před více než třiceti lety. Děti nikdy neměli.
Postupně se mi začala otevírat — jednou jsem jí pomohla odnést těžkou tašku z trhu, jindy jsem jí vyměnila žárovku na chodbě.
Od té doby se naše odpoledne stala malým rituálem — zaklepala jemně na moje dveře „jen na minutku“, a nakonec jsme zůstaly v hovoru mnohem déle.
Časem jsme se staly součástí každodenního života jedna druhé.
Ona zametala před domem časně ráno, zatímco já jsem ve stejnou dobu zalévala své květiny.
Vyprávěla mi o letech, kdy pletla deky na prodej, o svém manželovi — řidiči autobusu — který odešel z tohoto světa během úplně obyčejného dne.
O rodině nikdy nemluvila.
Když jsem se ptala, odpovídala jen:
„Všichni odešli.“
Myslela jsem si, že mluví o čase… o životě… ne o samotě v tom nejdoslovnějším smyslu.
Před čtyřmi měsíci se její zdravotní stav začal zhoršovat.
Chodila pomaleji, přestala chodit sama do obchodu a prosila mě, abych ji doprovázela, když potřebovala koupit léky.
Jednou jsem ji našla sedět na chodníku, se slzami v očích — zatočila se jí hlava, když zametala.
Navrhla jsem, že zavoláme někomu z její rodiny — synovci, sestřenici, komukoli.
Následovalo dlouhé, tíživé ticho.
A pak zašeptala:
„Drahé dítě… nemůžeš volat někomu, kdo neexistuje.“
Včera, když jsem se vrátila z práce, už tam nebyla.
Dům byl zamčený.
A na mých dveřích — dopis.
Psala v něm, že mi nechtěla říkat, jak moc mě potřebuje, aby mě nezatěžovala svou samotou.
Že jsem byla „její radostí odpoledne“.
Že když slyšela můj hlas ze své kuchyně, cítila, že stále někam patří.
Že má každý den ještě něco krásného, na co se může těšit.
A v jedné větě — kterou stále nedokážu přečíst bez pauzy — napsala:
„Děkuji ti, milá. Byla jsi jedinou rodinou, kterou jsem kdy měla — aniž jsi mě porodila.“
Dnes jsem šla kolem jejího domu.
Okna byla prázdná.
Bez záclon, bez nábytku, bez jejího ranního stínu, který dříve procházel obývacím pokojem.
Vzala jsem rostlinu, kterou jsem jí kdysi darovala, a postavila ji ke svému oknu.
Nevím, zda ji někdy navštívím v domově.
Nevím, zda by si to přála.
Nevím, zda na to budu mít sílu.
Ale vím jedno:
její odpoledne — a ta moje — už nikdy nebudou stejná. Zdroj Facebook