Syn je pod její nadvládou...

„Tomáši, prosím tě, podívej se na mě!“ volám na svého syna, zatímco on stojí u okna našeho bytu v Nuslích a dívá se ven na šedivý dvůr. Jeho oči jsou prázdné, jako by byl někde jinde. „Mami, já už jsem dospělý. Musíš to přijmout,“ odpoví tiše, aniž by se otočil. V tu chvíli mě bodne u srdce. Vždycky jsme byli jen my dva – já a Tomáš. Jeho otec nás opustil, když mu byly tři roky. Celý život jsem dělala všechno proto, aby měl lepší život než já. A teď mám pocit, že mi ho někdo krade.
Poprvé jsem Lucii viděla před třemi týdny. Tomáš ji přivedl na nedělní oběd. Už ve dveřích mě zarazila její výrazná rtěnka a dlouhé umělé řasy. Na sobě měla krátkou sukni a koženou bundu, i když venku bylo sotva deset stupňů. „Dobrý den, paní Novotná,“ řekla a podala mi ruku s dlouhými nehty nalakovanými na černo. Snažila jsem se usmát, ale v hlavě mi běželo: To není holka pro mého syna.
Tomáš byl vždycky tichý, citlivý kluk. Miloval knihy a dlouhé procházky po Vyšehradě. Lucie byla jeho pravý opak – hlučná, sebevědomá, pořád s mobilem v ruce. Už u stolu začala mluvit o tom, jak je dneska těžké najít pořádnou práci a že ona by nikdy nepracovala za méně než třicet tisíc měsíčně. Tomáš jen přikyvoval a občas se na mě omluvně podíval.
Po obědě jsme zůstali sami v kuchyni. „Mami, Lucie je jiná, já vím. Ale já ji miluju,“ řekl mi tiše. „A ona mě chápe.“ Chtěla jsem mu říct, že to není láska, ale poblouznění. Ale neřekla jsem nic.
O týden později mi oznámil, že se budou brát. Prý to chtějí rychle a bez velkých oslav – jen na úřadě na Praze 4. Byla jsem v šoku. „Tomáši, vždyť ji skoro neznáš! Co když…“ Zarazil mě pohledem: „Mami, prosím tě.“
V den svatby jsem Lucii rodiče viděla poprvé. Její matka měla na sobě leopardí kabát a otec přišel v teplákové soupravě. Všichni jsme stáli před radnicí a čekali na úřednici. Můj muž Petr mě držel za ruku, ale cítila jsem se sama jako nikdy předtím.
Po obřadu jsme šli do malé kavárny na náměstí Bratří Synků. Lucie si objednala prosecco a začala plánovat líbánky v Dubaji. Tomáš seděl vedle ní a vypadal spíš jako její stín než manžel.
Od té doby se všechno změnilo. Tomáš přestal chodit domů na večeře, přestal volat. Když už přišel, byl nervózní a pořád koukal na mobil. Jednou jsem ho slyšela v koupelně brečet.
Jednoho večera mi zavolal: „Mami, potřebuju si s tebou promluvit.“ Sešli jsme se v parku pod Nuselským mostem. Byl rozrušený. „Lucie chce, abych dal výpověď v knihovně a šel pracovat do jejího fitka jako recepční,“ řekl mi zlomeně. „Prý tam budu mít víc peněz.“
„A co chceš ty?“ zeptala jsem se ho.
„Já nevím…“ šeptl.
Začala jsem mít strach. Lucie mu zakazovala vídat staré kamarády, kontrolovala mu telefon a dokonce mu vyhodila všechny jeho knihy s tím, že „zabírají místo“. Tomáš byl najednou někdo jiný – unavený, bez jiskry v očích.
Jednou večer mi volal Petr: „Aleno, musíme něco udělat. Tomáš je úplně mimo.“ Rozhodli jsme se za ním zajít neohlášeně.
Byt byl tmavý a neuklizený. Lucie seděla u televize s nohama na stole a křičela na Tomáše: „Jestli dneska zase přijdeš pozdě z práce, můžeš si sbalit věci!“ Když nás uviděla ve dveřích, jen protočila oči: „Co tu chcete?“
„Chceme mluvit s Tomášem,“ řekla jsem pevně.
Tomáš stál v kuchyni a třásly se mu ruce. „Mami… já nevím co mám dělat…“ zašeptal.
„Musíš si vybrat,“ řekla Lucie ledově. „Buď já, nebo tvoje rodina.“
V tu chvíli jsem pochopila, že ho ztrácím.
Doma jsem celou noc nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc přísná? Nebo moc hodná? Měla jsem ho víc chránit? Nebo ho víc pustit do světa? Další dny byly peklo. Tomáš nám přestal odpovídat na zprávy i telefonáty. Petr navrhl, že bychom měli zajít za psychologem – prý je to dnes běžné. Ale já měla strach – co když už je pozdě?
Jednou večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Mami, promiň mi všechno.“ Volala jsem mu hned zpátky, ale nezvedal to.
Celou noc jsem seděla u okna a čekala na jeho zprávu nebo zvonek u dveří.
Ráno zazvonil telefon – byl to Tomášův kamarád Jirka: „Aleno, Tomáš je u mě. Odešel od Lucie.“ Rozbrečela jsem se úlevou i bolestí zároveň.
Když jsme se konečně setkali, byl Tomáš hubený a unavený. Objala jsem ho tak pevně, až mě bolely ruce.
„Mami… já nevím kdo vlastně jsem,“ řekl mi tiše.
„Jsi můj syn,“ odpověděla jsem mu.
Dnes je to už půl roku od té doby. Tomáš chodí k psychologovi a pomalu se vrací k sobě samému. S Lucií už nemluví.
Ale já si pořád kladu otázku: Kde je hranice mezi tím chránit své dítě a nechat ho žít vlastní život? A jak poznám, kdy už je čas zasáhnout? Zdroj Facebook