Tak trochu něco jako splněný sen

Bylo to tak zvláštní, od začátku s ním. Byl mým v tolika věcech prvním ... Je to až neuvěřitelné. Vždycky je mi s ním tak dobře. Má neuvěřitelně silnou mysl, je tak sebevědomý, tak zdvořilý, tak přísně nedostupný, tak milý, tak tajemný, má něco, co tak strašně potřebuji, co mi dělá tak strašně moc dobře. Možná je to všechno způsobeno tím, že ho vidím tak málo, a že vím, že to nemůže nikdy fungovat tak, jak si přeji, že je to bez budoucnosti. Je to takové až nedosažitelné. Je to krásný a nádherný jen vždycky tím okamžikem. V tu chvíli. V ten den. V tu hodinu, když k němu přijdu, když ho vidím, když ho obejmu, když ho políbím, když se ho dotýkám... když slyším, jak zrychleně začne dýchat, a říká, ohh Suziiiiiiii ...
Není to Čech. Za pár měsíců to bude rok, co se tak nějak občas vidíme. Neskutečně mi pomohl. Možná kdyby jsme se potkali o pár měsíců později, všechno dopadlo jinak. Přišel v tu nejhorší možnou dobu. V tom nejtěžším období.
Do dneška vlastně ani nevím, proč jsem s ním šla na schůzku. Jestli už jsem hned na začátku cítila, že on je ten, kdo mne zachrání? Možná ... O 10 let mladší, anglicky hovořící muž. Já, jdoucí po 16letech s někým novým na rande. Těžké by to bylo pro mne i s Čechem. Celý můj život je samá překážka. Asi vážně se nespokojím s obyčejností a s lehkostí, potřebuju překážky. A pak se cítit lépe.
Byla jsem tam dřív něž on. Po pár minutách jsem ho viděla přicházet. Byl tak krásný, a ten jeho úsměv. Ještě než promluvil, tak jsem věděla, že v tom lítám, a že to bude na dlouho. Prostě to z něho sálalo na dálku, nejen když jsme si psali, ale hlavně teď když byl tak blízko. Ještě nikdy v životě jsem nepotkala tak moc pozitivního člověka. Člověka s tak obrovským úsměvem a s tolika perfektními zuby, on jich má snad i víc než 32!
Když se ke mne přiblížil, pozdravili jsme se, a bylo to jako by mne zasáhl elektrický proud, jakýsi výboj, objali jsme se a šli jsme se projít. Celou dobu jsem byla strašně nervózní, hledala jsem slova, nejen v angličtině, ale celkově, bylo to tak těžké, styděla jsem se.
Pak jsme chvíli seděli na lavičce u Vltavy. Dával mi čas, netlačil na mne a celou dobu poslouchal, jak ze sebe soukám kostrbaté věty, které myslím nedávaly žádný smysl, v ruce jsem měla telefon a neustále hledala nějaká slova. Když se podívám zpátky, nechápu, že neodešel, a celé přibližně 3 hodiny se mnou vydržel. Jak jsme tam tak seděli, u sebe, letmo mne pohladil po ramenech, konečky prstů. Podívala jsem se na něj, celá jsem zčervenala, nevěděla jsem co mám udělat, tak strašně jsem ho chtěla políbit, bylo to jako bych přišla o hlas, nervozita, panika, pokazím to, neumím to, v hlavě jsem měla tolik myšlenek. Zvedla jsem se s tím, že se strašně stydím a že nemůžu sedět, že musíme chodit. Souhlasil a šli jsme se projít.
Celou cestu jsem se mu snažila být trochu i průvodcem, ale myslím, že z toho neměl nic než že by měl něco. Došli jsme na Karlův most, kde jsme se opřeli a dívali se na racky a labutě. Stáli jsme tam vedle sebe, opření dlaněmi o staré kameny. Najednou se jeho prsty přiblížily k mým a lehce se jich dotkly. Bříšky prstů mi přejížděl po mých prstech. A prásk, zase jsem dostala ten výboj, jako by se mi rozsvítilo v tu chvíli. Zrychlil se mi dech. Pak se na mne podíval, pohladil mne po tváři, rukou mne chytil za krkem ve vlasech a přiblížil se ke mne, tak blízko, cítila jsem jeho dech, a snad i to jak mu tluče srdce, ale spíš to bylo to moje, a v tu chvíli jsem měla pocit, že mi snad exploduje. A pak se to stalo, políbil mne, tak krásně, stále mne hladil ve vlasech a druhou rukou mne držel na zádech, tlačil si mne k sobě. Asi chtěl, abych cítila, že i jemu se to líbí, že i on je ze mne tak nějak nervózní. Cítila jsem na stehně, jak moc je nervózní, jak moc se mu to líbí. Přála jsem si, aby to snad nikdy neskončilo, bylo to úžasné, cítit opačné pohlaví po tolika měsících tak blízko, tak přitažlivé a tak úžasné opačné pohlaví. Po pár minutách se odlepil, podíval se na mne a dal mi ještě malý polibek do koutku mých rtů a zase mne pohladil po tváři. A já v tu chvíli myslela, že snad omdlím ...
Tak neskutečná přitažlivost, bylo to tak silné, až skoro nepopsatelné.
Každé nové setkání s ním je takové. Nikdy mu nerozumím úplně přesně, ani on mne. Někdy je to těžší. Proto je to asi tak úžasné, tím jak je to nevšední. Proto to oba pořád tak chceme. Ty chvilky, beze slov, jsou jako z pohádky, je to jako být v ten okamžik na jiné planetě. Žádný stres, žádné výčitky, žádné hádání, žádná negativa. Jestli ne vždycky, tak určitě ještě na hodně dlouho bude mít v mém nitru to svoje místo. Je tak jiný, je tak zvláštní, tak speciální. Jako kdyby vskutku vysílal nějaké frekvence, a já čím blíž mu jsem, tím se cítím lépe, tím více se uzdravuji, zevnitř. Jak jsem mu jednou řekla, jsi jako doktor lidských srdcí. On odpověděl, to je to nejkrásnější, co mi kdo v životě, kdy řekl...