Dva neznámí - 3

Snažila se být mu oporou. Kamarádkou. Pomocnicí. Nechtěla ho vidět smutného nebo se špatnou náladou, jelikož se ihned vcítila do jeho kůže a cítila nutkání ho zachránit. Ona si obecně myslela, že musí zachránit svět. Také si za tím svědomitě šla, jen ještě netušila, kolik úsilí do toho bude muset investovat.
Začal se řešit jejich vztah. Po třech měsících psaní a vídání se už nějaký vztah mezi těmito dvěma opaky vzniknout musel. I kdyby se oba bránili zuby nehty, ničemu by tím nepomohli. Ona si začala uvědomovat, jak lehký život je s ním a jak těžký bez něj. Dělal jí vrbu, nejlepšího přítele, oporu. Byl tu vždy pro ní. Ona se nedokázala smířit s tím, že on má přítelkyni a měla pocit, že ji podvádí, když se takhle chová k ní. Ničilo ji, když musela číst nebo poslouchat to, jak ji miluje a jak s ní chce být. Vždy ji to zlomilo. Ovšem ona pro něj chtěla jen to nejlepší a připustila si to, že ona nebude pro něj nikdy dost dobrá. Nezmínila se o tom, jaké city k němu chová a jak důležitý pro ní je. Nechtěla, aby zjistil, kde má svou slabinu a aby mu došlo, že její slabina je on. Mohl se svět otočit k ní zády, ale když vedle ní byl on, tak vlastně stál celý svět vedle ní. Celý její svět. Nikdy ho neobejmula. Nedali si jediný polibek. Nedržela ho za ruku. Přesto si v jeho přítomnosti přišla tak vyjímečná. Přála by si, aby každý z vás znal ten pocit, který měla ona s ním. Přesto že mezi nimi nikdy nedošlo k žádné milostné aféře, oba cítili tu vzájemnou přitažlivost, která byla větší než si dokázali představit. Bylo to silnější jak gravitace. Oni neměli svou knihu psát zvlášť, nýbrž dohromady. Měli jít společnou cestou.
Ona chtěla studovat 440 kilometrů od místa bydliště a věděla, že by ho tím ztratila. Jen ho škádlila, aby si ověřila, že ji má rád a aspoň trochu mu na ní záleží. Jeho reakce byla nečekaná a ona na jeho odpověď jen koukala a nevěděla, jak má zrovna reagovat. A tak neodepisovala. V hlavě si třídila vhodné varianty, aby nijak napoukázala na city, které k němu chovala. Ovšem než stačila telefon vzít zpět do svých rukou, volal jí. Omlouval se. Rozklepal se jí hlas, protože tím ji zarazil už úplně. Byla to jedna z mála věcí, se kterými jí ublížil. Není potřeba psát, o co se jednalo. Každý si umí udělat obrázek sám a nemáte dostávat přesné instrukce na rozvoj své fantazie.
Po čase přišly první neshody a hádky. Přešlapy, na které měli oba právo. Ona věděla, že nikdy nebude její a ona jeho. Naučila se s tím žít. Dokonce i s tím, že jsou city tak silné a nedotknout se ho. Byl pro ní jako vzorem nějakého idálu, proto si nic nedovolila. Měla sny, měla přání a touhy. Ty však nechala tiše spát, když mohla snít s otevřenýma očima po jeho boku. Dokázala se ovládat. Z jeho strany však přišla žárlivost, která vůbec nebyla na místě. On měl přítelkyni, kterou nechtěl opustit kvůli tomu, jak ji miloval. Rvalo jí to srdce na miliony kousků, ale miloval ji. Znala ten pocit. Vždyť přece ona chovala k němu úplně stejné city jako on ke své přítelkyni. Nemohla mu nadávat nebo být na něj zlá. Ač nechtěla se smířila s rolí kamarádky. V hloubi duše doufala, že jednou tomu bude jinak, ale postupem veškerá její víra s nadějí odešla. Nebyla pro něj tou pravou, nebyl by šťastný a nechtěla mu působit smutek. Naopak. Přála si být pro něj tou nejlepší. Aby se jednou podíval do těch černých očí a nemusel by říkat vůbec nic, protože ona by přesně věděla, co on chce říct. Chtěla by to říct totiž také. Bohužel ne vždy je všechno tak, jak si vysníme, a tak ona žila dál. Žila bez něj a zároveň s ním.
Hádky se vůbec neuklidňovaly, spíš bylo všechno ještě horší a horší. Nijak se to uklidňovalo. Snažila se najít příčinu. Myslela si, že když si nebudou pár dní psát a neuvidí se, tak se tlak trochu zmírní a oni si o tom budou moct promluvit. K jejich neštěstí tomu tak vážně nebylo. Tlak narostl ještě víc a hádky už byly neuprosné. Trpěla jako hladovící africké dítě. Neměla možnost mu cokoli vysvětlit.
Ne vše má šťastný konec, tento příběh ho zrovna nemá. Dvě duše, které chtěly být spolu ale neuměly si to přiznat se tak rozešly. Sešly z té cesty a už se na ní nikdy nevrátily. Ona trpěla, on se smál a bavil. Ona myslela jen na něj, on zapomínal její jméno. Ona vzpomínala na ty hezké chvilky, on si nepamatuje jednu jedinou. K její smůle ho ona miluje dál, zatímco on si v poklidu svého domova klidně zapomíná. Jednoho dne si on uvědomí, jaký poklad mu ležel u nohou, pokud se ozve, tak ona... Ona tu bude dál, jelikož neumí zamést to hezké pod koberec a žít jen s tím, že jí ublížil. Vlastně nechtěně, jelikož to byla její volba. Ona se rozhodla pro takový způsob života. Ona si sama vybrala. Kdykoli mohla odejít, ale věděla, že chtíč by ji za chvilku přemohl a vše by bylo znovu tam, kde to bylo. Stála jí ta zkušenost za to?