TATÍNKŮV KVÍTEČEK

Z vašich příběhů - Tatínkův kvíteček
Když maminka zemřela, bylo jí osmdesát dva let. Tatínek ji přežil o pouhých šest měsíců. Tehdy jsem si říkala, že to asi opravdu existuje. Že když spolu dva lidé prožijí tolik let v harmonii, jeden bez druhého už zkrátka nedokáže být.
Naši prožili celý společný život v malém domku na kraji města. Tatínek ho ve svých dvaceti letech zdědil po prarodičích a moje maminka z něj postupně vytvořila místo, kde měl každý hrneček své místo a každá vázička svůj příběh.
Bohužel také každá igelitka, krabička od salátu a sklenička od hořčice. Maminka totiž patřila ke generaci, která nic nevyhazovala, protože co kdyby se to jednou hodilo.
Když jsem se po smrti rodičů pustila do vyklízení, měla jsem pocit, že tohle nikdy nemůžu zvládnout.
Třetí den jsem se dostala k maminčině šatní skříni. Postupně jsem z ní vyndávala všechno oblečení. Důvěrně jsem znala každý kousek a vzpomínala, jak to mamince vždycky slušelo.
Na horní polici ležela plechová krabice od sušenek. Pamatovala jsem si ji z dětství. Maminka v ní mívala knoflíky, jehly, nitě a další věci, které jsem jako malá s oblibou vysypávala na koberec. Otevřela jsem ji. Šití už tam nebylo.
Našla jsem v ní několik zažloutlých fotografií svázaných úzkou stužkou, hromádku účtenek a záručních listů. A také obálku.
Byla nadepsaná úhledným maminčiným písmem.
Milému Jiříkovi.
A protože jsem po mamince zdědila nejen knoflíkový nos, ale také zvědavost, dopis jsem otevřela.
Byl datovaný 17. května 1954.
Milý Jiříčku,
už potřetí začínám psát a potřetí nevím, jak Ti všechno vysvětlit. Učinila jsem rozhodnutí, které mi všichni schvalují, a přesto z něj nemám radost a moc mě bolí.
Václav je hodný člověk. Má mě rád a bude se o mě dobře starat. Maminka říká, že bych byla hloupá, kdybych takového muže odmítla. Nevím, jestli má pravdu, ale také tatínek na tom trvá.
Když zavřu oči, vidím Tebe.
Pořád vzpomínám, jak jsme seděli u řeky a Ty jsi mi sliboval, že jednou budeme mít domek se zahradou. Smála jsem se, protože jsi neměl ani pořádné boty. A Ty jsi mě objímal a povídal, že pro mě sneseš i modré z nebe.
Za tři měsíce se budu vdávat.
Jiříčku, prosím, nechoď tam. Srdce už by mi žalem zcela jistě puklo.
Odpusť mi.
Marie.
Dopis jsem přečetla několikrát.
Maminka se vdávala 21. srpna 1954. A Václav, o kterém psala, byl můj tatínek.
Seděla jsem na podlaze mezi hromadami oblečení a připadala si jako vetřelec v životě vlastní matky.
O tom, že měla před tatínkem nějakého nápadníka, se doma nikdy nemluvilo. Vlastně se u nás o lásce a podobných věcech nemluvilo vůbec.
Naši měli takové to běžné manželství, které člověk považuje za samozřejmost. Tatínek chodil do práce, maminka se starala o domácnost, v neděli jsme jezdili na návštěvy nebo na výlety.
Nikdy jsem je neviděla vášnivě se objímat. Tatínek mamince občas položil ruku na rameno a dal jí pusu do vlasů, ona mu zase připomínala, aby si nezapomněl vzít šálu a nenastydl. To pro mě byl dostatečný důkaz jejich lásky.
V té krabici leželo několik fotografií. Na jedné stála maminka před pouťovým stánkem, v ruce držela perníkové srdce. Mohlo jí být sedmnáct. Měla puntíkované šaty, vlasy vyčesané do drdolu a smála se tak, jak jsem ji snad nikdy neviděla.
Vedle ní stál vysoký tmavovlasý mladík.
Na zadní straně bylo napsáno:
Červenec 1953. S Jiříčkem na pouti.
Dlouho jsem si fotografii prohlížela. Maminka na ní vypadala tak bezstarostně, že jsem ji skoro nepoznávala. Byla jsem zvyklá na ženu, která neustále něco organizovala, uklízela, vařila a starala se, aby nikomu nic nechybělo. Tohle byla mladá zamilovaná holka.
A ten Jiřík byl docela fešák.
Prohlížela jsem si jeho tvář a přemýšlela, proč si ho maminka nakonec nevzala. Proč dala přednost tatínkovi, když z dopisu bylo zřejmé, koho tehdy milovala.
Znovu jsem se začetla do dopisu. „Václav je hodný člověk. Má mě rád a bude se o mě dobře starat.“
To nebylo zrovna vyznání z velké lásky.
Napadlo mě, jestli ji ke svatbě babička s dědou nepřinutili. Můj tatínek měl tehdy vlastní domek a slušné zaměstnání. Jiří možná neměl nic. Jen ty špatné boty a sny o krásné budoucnosti.
A pak mě napadlo něco, co mi úplně vzalo dech.
Maminka se vdávala v srpnu 1954. Já jsem se narodila 4. ledna 1955.
Srpen, září, říjen, listopad, prosinec, leden.
Začala jsem počítat znovu. Vždyť maminka musela být při svatbě už těhotná! Ani tohle jsme spolu nikdy neřešily. Neslušelo se to.
Dívala jsem se na fotografii. Nos mám po mamince. Ale ty černé vlasy, ostré rysy a vysokou postavu? To jsem prý zdědila po strýčkovi Mariánovi, maminčině bratrovi, který se v mládí zabil na motorce. Oba moji rodiče byli světlovlasí a spíš menšího vzrůstu.
Znovu jsem se zadívala na Jiřího tvář. Čím déle jsem si ho prohlížela, tím víc jsem v něm poznávala sama sebe.
Je možné, že on byl mým biologickým otcem?
Seděla jsem a přemýšlela, jestli bych se neměla pokusit zjistit pravdu. Možná Jiří ještě žil. Maminčina nejlepší kamarádka by možná věděla, jestli…
Položila jsem fotografii na kolena a zavřela oči.
Viděla jsem, jak si mě táta jako malou holku posadil na ramena a skákal se mnou po zahradě. Přímo jsem řičela nadšením, milovala jsem to. Maminka vždycky vyběhla z domu a prosila, ať toho necháme, že určitě spadnu.
Vzpomínala jsem, jak sedával u mé postele, když jsem byla nemocná, a četl mi pohádky. Jak mě učil jezdit na kole. Jak mě hladil po vlasech a říkal: „Ty jsi můj nejmilejší kvíteček.“
Napadlo ho někdy, že možná nejsem jeho? Nebo snad věděl?
Nakonec jsem dopis vrátila do krabice.
Nejsem si jistá, kdo byl mým biologickým otcem. Ale vím naprosto přesně, kdo byl můj tatínek. Kdo při mně stál a podporoval mě v každé situaci.
Jmenoval se Václav. Můj nejmilovanější táta.
Rozhodla jsem se nechat minulost spát. Ale přiznávám, fotografii jsem si schovala a občas nad ní dumám, jestli…
Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne - však vy víte.