Trny v duši -- část 1.

Píšu vám tuhle svoji zpověď abyste aspoň trochu pochopili, jak jsem se cítila a nedávali mi vše za vinu. Dostalo se mi toho štěstí v životě zažít opravdou lásku a ten pocit mě už nikdo na světě nemůže nikdy vytrhnout ze srdce. Jenže bez něj už to nejsem já a nikdy nebudu.


Ten okamžik kdy jsem ho uviděla poprvé, se nesmazatelně vepsal do mé duše. Uhrančivý pohled, vysoká postava, mužný hlas a v neposlední řadě příjemný úsměv. Celý rok se mijíme po školních chodbách. Pokaždé se na mě usmál. Moje srdce se rozbušilo jako před sjezdem divoké řeky. Pomalu ale jistě se stával hlavním předmětem mích nejintimnějších večerních představ, kdy jsem ulehala do postele s pocitem prázdna ve svém nitru. Jednoho dne jsem si zkrátka řekla dost.
Už takhle dál nemůžu, musím se alespoň pokusit udělat ten první krok. Když to nevyjde, snad alespoň budu vědět, na čem jsem a můžu s klidným svědomím říct, že jsem se pokusila.Ikdyž raději na to ani nechci myslet, co by to semnou udělalo. Toho dne jsme se potkali na chodbě před kabinetem fyzikáře a češtinářky. Měl na spěch, nesl atlasy a omylem do mě vrazil. Spadly mě všechny učebnice, které jsem držela v náruči. Začal se omlouvat, položil knihy a pomáhal mi sesbírat poházené učebnice po zemi. Slovo dalo slovo, představil se mě jako Martin a než jsem se nadála, pozval mě odpoledne na kolu do města, jako omluvu za nepříjemnost, kterou mi způsobil. Samozřejmě jsem souhlasila a do třidy se vrátila naprosto v euforii, z naší nadcházející schůzky. Po zbytek vyučování jsem se nebyla schopna pořádně soustředit.

Doma jsem vyzkoušela několik účesů, oblékla si krátkou sukýnku a vyzývavě namalovala oči. Tramvaj přijížděla na moji cílovou zastávku a já zrkze okénko vozu mohla pozorovat Martina, jak přešlapuje na protějším chodníku z místa na místo. První co mě napadlo, že je nejspíš taky nervozní,což mě na jednu stranu docela uklidňovalo. Vzápětí druhá věc co mě padla do oka, bylo krátké tričko bez rukávu, co měl na sobě. Dávalo nárámně vyniknout jeho vypracovaným svalům. Nebyl to žádný kulturista z posilovny, co navštěvoval můj brácha. Nicméně bylo na první pohled zřejmé, že má ke sportu očividně blízko. Pochválila jsem jeho tričko s motivem mojí oblíbené rockové kapely. Řek že mi to moc sluší, začervenala jsem se. Sednuli si na zahrádku, objednali si a začli se bavit o škole. Dozvěděla jsem se, že je o ročník výš. Stěžoval si na nádcházející maturitu. Docela jsem si oddechla, protože byla ještě rok předemnou.

Po jeho boku jsem se cítila uvolněná a sama sebou. Uměl krásně vypravovat, byl zábavný a vtipný. Zkratka přesně ten typ chlapa jakého jsem chtěla mít. Svěřil se mi, jak rád jezdí na kole,bohůžel sám. Nabídla jsem se mu, že bych ráda někdy jela na výlet s ním, i přesto že mám obavy, že ho budu spíše zdržovat. Přesvědčoval mě o opaku. Prý dívku s tak krásně tvarovanými nohami nemůže nějakých pár kilometrů na kole zaskočit.

Tak krásně se nám spolu povídalo, že jsme zapoměli na čas.Bohůžel jsem musela domů, máma s tátou trval na tom, abych ve všední dny byla do desíti hodin doma. Docela mě to štvalo, protože osmnáct mě už bylo. Martin se nabídl jako můj osobní doprovod, s radostí jsem ho uvítala.

Přicházeli jsme k našemu domu. Stará pouliční lampa z posledních sil osvětlovala chodník. Zastavila jsem se u domovních dveří. Naše oči se vzájemně střetnuly, cítila jsem v sobě touhu. Martin si postesknul, jak ten čas neúprosně uběhnul. Přistoupil ke mně a pohladil mě po vlasech. Vzrušením jsem ani nedýchala. V tom přitiskl svoje ústa k mím.Jiskření zaplavilo naše těla jako přívalová vlna. Tak nádherně mě ještě žádný kluk nikdy nelíbal. Naše jazyky se vzájemně dotýkaly. Nebýt toho pitomého zvonění na mém mobilu, polibky by snad trvaly hodiny. Típnula jsem hovor, byly to naši. Se smutkem na tváři jsem mu oznámila že bohůžel už musím. Chtěl po mě číslo, ale neměl u sebe telefon. Zapojila jsem důvtip, vytáhla rtěnku a na ruku mu napsala telefoní číslo. Podíval se na ruku se slovy, že takhle si ho aspoň dobře zapamatuje. Než jsem zmizela do vchodu, naše rty si řekli vášnivě poslední večerní sbohem.

Do postele jsem lehla neskonale šťastná. Nevěřila bych, že to skončí takhle. Faktem bylo to, že jsem si to celou dobu v duchu přála. Ujišťovala jsem se, že to není jen sen. O tom že je vše skutečné mě po půl hodině přesvšdčila sms od Martina. Psal v ní jaké to semnou bylo krásné odpoledne a jak moc se těší na naše další setkání. Toho večera jsem poprvé po dvou letech usnula klidně a zamilovaně, jak jen osmnáctiletá holka může být.