Udělal to už několikrát

Udělal to už několikrát, ale vždycky se to zpravilo a vrátilo do „normálu“, jenže teď se to do toho takzvaného normálu asi nevrátí. Každý si myslí, že je to jen náš menší výpadek, jako vždycky a že se zase dáme dohromady, ale já tomu už nevěřím, protože vlastně žádné „my“ už není.
Není příjemné se převalovat v posteli a každých 5 minut si kontrolovat telefon, až do tří do rána. Stejně jako není příjemné se probudit v pět hodin a opakovat tu samou činnost. Po těhlech zoufalých pokusech zhypnotizovat telefon, aby mi došla ta zpráva, kterou bych si tak chtěla přečíst.. měla by znít asi takhle „Lásko přehnali jsme to oba, miluju tě.. chci ti dát pusu a přitulit se k tobě jako dřív, strašně se mi stýskalo :‘(„ jenže nepřišla. Bylo by to až moc bláhové a navíc bych si to ani nezasloužila. Nezbývalo mi nic jiného než vstát, kouknout se na můj zjev do zrcadla a říct, že se mu ani nedivím, že mě už nechce ani vidět, protože bych se taky nejradši neviděla. Když jsem sešla dolů přivítal mě protivný hlas mojí macechy, ale zasloužím si to, zasloužila bych si i horší věci než tohle. Jenže doma bylo moc dusno, i když je už venku pár stupňů pod nulou, oblékla jsem si bundu, vzala kolo a šla se projet, pryč od ostatních, od všeho, jen já sama, moje výčitky a smutek. Možná že jsem blázen, pokaždé když kolem mě projelo auto přála jsem si, aby mě srazilo, aby se se mnou utrhl most, aby na mě spadl strom. Po pár hodinách jsem se vrátila domů, sice promrzlá, trochu uklidněná. Okamžitě vrhla k telefonu „přišlo mi něco?!“ ne, nic začali se mi klepat ruce a už jsem cítila jak se mi ženou slzy do očí „ne nebudu brečet, tentokrát brečet nebudu, on taky nebrečí on mě teď nesnáší“ jediná slza by způsobila to, že bych „zase“ brečela a to že ho vydírám. Jak tyhle slova vždycky bolí, ale asi si je opravdu zasloužím.
Otázky mé úžasné rodiny, co mi zas je a podobného rázu se snažím ignorovat. Já vím, že nemá cenu přemýšlet jak ho získat zpátky, jak mu teď je, co asi dělá a jestli se také tak trápí.. ne on se netrápí, on byl trápen a mnou. Teď mu je asi už konečně po dvou letech dobře, přeju mu to, i když umírám touhou dát mu pusu, obejmout ho a říct mu jak ho miluju. Ale je už pozdě, na všechno je pozdě. Zase se mi ženou do očí slzy, zase jsem to nezvládla, zase brečím, zas mě to všechno mrzí a zase je na tohle všechno už pozdě.
Jíst se mi dneska nechce, nemám na nic chuť, mám chuť na něj na jeho vtípky, na jeho vůni, jeho překrásný úsměv, na jeho obejmutí. Chci ho, tak strašně ho chci, ale je to sobecké, když on mě už ne. Pokaždé když se tohle stalo jsem se mu omlouvala a přemlouvala, ať toho nechá, že spolu nám je nejlíp, ale teď už to neudělám, ne nesmím, nesmím se pořád takhle ponižovat, nemůžu pokaždé škemrat o jeho lásku, tentokrát už ne, sice mi to trhá srdce, ale musím ho nechat být.
Už zase brečím mažu jeho číslo, abych zabránila tomu mu napsat, ale bohužel to číslo znám na zpaměť , ale nebudu mu psát, řekla jsem si že prostě ne! Místo toho vymýšlím různé vize jak se dáme dohromady, jak se k sobě vrátíme, jak bude všechno krásný, když budem spolu. Vymýšlím různé příběhy jak bude čekat ve stejný den jako já na autobus, kterým pojedu na intr, bude tam čekat ve stejné náladě jako já, trochu rozcuchaný a jeho zelenohnědé oči budou koukat do země, pak mě chytne za ruku a začne mě líbat. Bože.. proč jsem tak strašně naivní?! Další z příběhů mé bujné fantazie se odehrává na intru, kdy za mnou přijde a pak je to stejné, začne mě líbat a řekne mi, že mě miluje a ať ho už nezlobím. Nevím proč na tohle myslím, vím že to pak bude ještě horší, když si budu něco takového namlouvat, pak ho někde potkám a on se na mě ani nepodívá.
Je mi strašně špatně, radši se přesunu do postele a zas hypnotizuju telefon, jestli si to s tou smskou nerozmyslí. Pořád nic, já usínám a strašně si přeju, abych se probudila vedle něj a nebo abych se radši už nikdy neprobudila.
Bohužel jsem se probuzení konalo, podívala se na telefon a zase nic. Měla bych to vzdát, měla bych se na všechno vykašlat, ale jak se mám vykašlat na člověka, kterého tak miluju, a kterému jsem tak ublížila, přitom to nemělo být tak hnusný jak to vyznělo, navíc se to stalo před dvěma rokama, náš vztah byl teprve na začátku a nebyla mezi námi žádná důvěra a jen malé smítko lásky, jenže postupem času se to všechno změnilo, zamilovala jsem se do něj tak, že jsem si nedokázala představit bez něj žít a to byla asi ta chyba, zamilovat se takhle teprve v patnácti je asi moc brzo.. ale postupem času jsem začala i věřit, že bychom spolu mohli ještě nějaký čas být. A jak to dopadlo? Dva měsíce před naším dvouletým výročím se rozejdem kvůli, chybě, kterou jsem před těmi krásnými dvěma lety udělala.
Chybí mi strašně moc mi chybí, možná že teď to vidím moc černě, ale strašně ho miluju, bojím se toho až ho budu potkávat, bojím se toho až ho budu potkávat s nějakou jinou holkou. Jak moc ho jenom miluju a jak moc mě on nenávidí.
Asi tohle neprožívám sama, jenže kdo tohle nezažije ten nepochopí, jak tohle všechno bolí. Včera jsem si ještě věřila, že to je dobře, že to skončilo, ale postupem času se mi to v ty mí hloupý palici rozleželo. Chci ho zpátky, ale on mě už ne..