Úvaha

Často děláme chyby. Děláme je pořád dokola a nemůžeme si pomoct. Proč? Já nevím. Někdy je prostě asi nejlepší vědět co je nejhorší a být vděčný za kousek dobra. Proč neustále sníme o něčem lepším a když to máme ani si toho nevšimneme. A pak je tu bolest. Velká, zžírající, neustálá a zasloužená bolest. Já vím o čem mluvím. Začne to nenápadně. Pláč. Hezčí forma bolesti. Pokud pláčeš je všechno dobré. Jednou ti dojdou slzy a uleví se ti. Jednou ti bude líp i když ne jako dřív, protože když už se bolest jednou objeví tak se jí nikdy nezbavíš. Je to jako žít s nemocí. Někdy je lepší někdy horší jindy jí ani nevnímáš ale pořád tam je. Já... já se tu budu snažit nějak popsat co se ve mě odehrávalo. Teď prostě nevím. Češtinář říkal že jsem na slohy dobrá, že bych měla uvažovat nad žurnalistikou. Ale já tu zatím blábolím a vůbec nedodržuji základní pravidla českého pravopisu. A víš co?Vůbec mě to nesere. Pořád se nějak odvracím od toho podstatného. Nebo co je vlastně podstatné? Co je v životě priorita? Zdraví?....Jsi zdravej ale nemáš nikoho s kým sdílet život. Láska?.. kdo ti dokáže, že bude věčná? Kdo ti odpřísahné oddanost, věrnost, soucit, pochopení a lásku hlavně lásku. Kdo? když si myslíš že někoho znáš BUM. Dojde ti, že nic není věčné až na lidskou hloupost. Je to rána z ničeho nic. Je to jako ,,Trp, teď si v tom sama" a já byla. Každá vteřina byla horší než ta předešlá. Nedokázala jsem to snášet a nejvíc bolela představa, že mě ostatní vidí trpět a mě jich bylo líto. Strašně líto. Já měla trpět. Jestli to tak chtěl tak jsem to měla být já a nikdo jiný. V nic nevěřím. Nevěřím v lepší zítřky, život, chvíle ani žádné jiné časové období. Žiju teď a teď jsem zoufalý....zoufalý člověk