Navždy spolu (14.část)

Nééééééé mamí, zůstaň se mnou, prosím, neodcházej.... Ticho pokoje přerušil Lauřin výkřik, převalovala se v posteli, byla celá zpocená, ale nemohla se probudit. Až najednou se vzbudila, prudce se posadila na posteli a dýchala zhluboka, jakoby právě uběhla maratón, vypadalo to jakoby každou chvíli měla spadnout na zem. Jak tak seděla, došlo jí, že se jí po tvářích kutálí slzy. Otřela si je dlaní, ale stále tekly. Nevěděla jak je zastavit, bylo to pro ní strašné. Matěj v ní probudil opět tu bolest, kterou v sobě skrývala tak dlouho. Opět si připadala na nic, tolik si přála, aby u ní byl Matěj a obejmul jí jako včera, ale Matěj tu nebyl a ona zůstala se svým smutkem sama. Seděla na posteli a opět si uvědomovala jak je ten pokoj prázdný. Popadla toho plyšáka, kterého jí dal Matěj a přitulila se k němu, ale stále plakala.
Matěje probudil rachotivý zvuk, škubl sebou na posteli a rychle vstal z postele. Šel se podívat na chodbu, chtěl totiž vědět, co se to děje. Ve dveřích stála mamka a připravovala se k odchodu do práce. ,,Jé Matěji promiň, nechtěla jsem tě vzbudit." Matěj mžoural a uviděl, že tu ránu způsobil deštník. ,,To nevadí, já už byl stejně skoro vzhůru." Lhal, aby se mamka necítila moc provinile. ,,Jaká byla včera oslava mamko?" ,,Ale jo užila jsem si to. Už musím pádit, zaspala jsem." Zamávala a Matěj jí odpověděl stejným gestem. Poté se dveře s bouchnutím zavřely a Matěj zůstal stát na chodbě úplně rozespalý. Šel do kuchyně, aby se nasnídal. Když se podíval z okna, zjistil že venku strašně moc prší. Věděl, že venku prší, mamka přece měla deštník, ale že prší až takhle moc? To ho vůbec nenapadalo. Otevřel lednici a hledal, co by si mohl dát k snídani. Po dlouhém bádání a rozmýšlení si vzal jogurt, byl s příchutí jahod. Nesnášel jahody, ale nic lepšího v lednici nebylo, a tak se musel smířit s tímhle tím.
Laura seděla na posteli a už neplakala, věděla, že za chvíli přijde nějaká sestra na kontrolu. Oči jí pálily a ona měla chuť to všechno zaspat, ale bála se usnout, nechtěla aby se jí zdál zase ten bolestivý sen. Šla se podívat k zrcadlu, potřebovala zjistit, jestli nemá červené kruhy kolem očí. Nechtěla, aby jí kdokoliv viděl slabou a ani nikdo nemusel vědět, co se jí zdálo. Říkala si, že stačí vydržet do odpoledne a pak jí pustí domů. Domů.... při tom slově jí zase steklo pár slz, došlo jí totiž, jak prázdný ten dům je. Jen ona a pak velké nic.... jen samota a to nejen v domě, ale i v srdci. Už zase brečela a to nechtěla. Dost! musíš přestat, okřikovala sama sebe v hlavě, ale nebylo to nic platné. To jí nesmírně vytáčelo, zkřížila ruce na prsou a zatnula si nehty do kůže na rukách. Zarývala se hluboko, cítila jak moc to bolí, ale věděla, že tohle jí pomůže aby se soustředila na něco jiného. Stála před zrcadlem a pozorovala, jak slzy přestávají téct a na jejím obličeji se mění výraz ze smutného a bolestného, jen na bolestný a pak na falešný úsměv. Udělalo jí to radost, že to zvládla nějak vyřešit. Prozkoumala ty oči a vypadalo to dobře. Opláchla si obličej, aby měla větší jistotu, že opravdu nikdo ničeho nevšimne. Voda jí studila na její horké tváři, ale jí to nevadilo.
Matěj vyhodil kelímek od jogurtu, pořád si připadal hladový a navíc byl docela znechucený tím jogurtem. Některé jogurty s příchutí jahod, byly skoro bez chuti, ale tenhle byl snad víc než jahodový. Bylo mu zle, potřeboval to zajíst. Přemýšlel, že by šel do pekárny, nebo do nějakého obchodu pro jídlo, protože doma opravdu nic nebylo. Rozhodl se, že půjde do pekárny a vezme tam i něco na odpoledne pro Lauru, přece jen jí dneska konečně pustí domů. Došel do svého pokoje a zamířil ke skříni s oblečením, rychle se převlíkl a šel do pekárny. Dorazil do pekárny a nevěděl, co si má vybrat, bylo tam tolik pečiva a všechno čerstvé a tak voňavé. Jedna vůně lepší než druhá.
Matějovo mamka došla k Lauře na pokoj a uviděla Lauru jak se s mokrým obličej zkoumá v zrcadle. ,,No sluší ti to, už vypadáš o mnohem líp, než před tím." ,,Díky taky se lépe cítím." Tolik ironie v jedné větě, pomyslela si Laura a jen se usmála, aby to vypadalo, že se má vážně skvěle. ,,Deska tě pustíme domů." ,,Tak to je skvělé, už se nemůžu dočkat, moc se těším." Zase ta ironie, honilo se jí hlavou, kdo by se mohl těšit domů, kde na něj nikdo nečeká jen samota a ticho.
Matěj vešel do Lauřina pokoje a pozdravil se jak s mamkou tak hlavně s Laurou. Obě se na něj usmály. ,,Měl bys pomoc Lauře balit, po obědě jde domů." ,,Neboj se mamko." Matějovo mamka se jen usmála a dala se na odchod, pak se ale ještě u dveří otočila a houkla směrem k Lauře. ,,Odpoledne buď připravená, přijdu si tě ještě prohlédnout a pak tradá domů." ,,Budu, tím si buďte jistá."
Mamka odešla a oni zůstali stát naproti sobě, jen stáli a nic neříkali. Matěj se usmál a Laura se donutila taky usmát. Sice se jí moc nechtělo, ale kvůli Matějovi to chtěla zvládnout. Pořád stáli a bylo ticho. Matěj došel pomalu k Lauře a chytl jí za ruku a pevně sevřel její dlaň. Ona ho zase chytla druhou rukou a přitáhla si ho k sobě a objala ho, musela a taky chtěla, potřebovala to.
,,Tak popelko dáme se do balení?" ,,Jasně prcku, jdeme na to, ať už jsem co nejdřív pryč." Oba se usmáli, pustili se a šli na balení. Matěj nejdřív Lauře ustlal postel a pak jí pomohl dávat věci do tašky. Byla to skvělá spolupráce. Šlo jim to rychle, ale při balení ani jeden neprohodil slovo. Nakonec přišlo odpoledne a s ním Matějovo mamka, která Lauru prozkoumala pohledem a pak jí předala prášky a pustila jí domů. Rozloučily se a Matějovo mamka nakonec Lauru objala. ,,Opatruj se princezno a dávej na sebe pozor jasný." ,,Budu slibuji, ještě jednou moc děkuji za vše. Jste skvělá." Usmály se na sebe a pak Matěj s Laurou vyšli ven a dali se směrem k lesu. Matěj totiž chtěl doprovodit Lauru domů, navíc byli pár.
Když šli lesem Matěj se na Lauru podíval a už to nevydržel. ,,Popelko copak s tebou dneska je? Vidím to na tobě už od rána. Něco tě trápí, takže ven s tím. Navíc vím, že jsi brečela, měla jsi mokrou postel i plyšáka." Laura se mu podívala do očí a věděla, že má pravdu, nemohla a nechtěla mu lhát. Jak se tak na něj dívala, začaly jí téct slzy, chtěla je zastavit, ale nešlo to. Otočila se od Matěje zády, nechtěla aby viděl její bolest. Jenže on jí chytl a otočil zpátky a objal. ,,Zlato víš že mi to můžeš říct." ,,Já.... jen.. dneska se mi zdálo.... zdálo no.... o tom jak umřeli rodiče...." Laura se snažila mluvit plynule, ale jak brečela moc jí to nešlo, protože se zadýchávala a popotahovala. ,,Vím, že tě to bolí, ale řekni mi, co se přesně stalo, prosím popelko moje ubrečená." ,,Dobře já si jen sednu tady na kámen a hned ti to povím." Laura si sedla, nohy jí totiž slábly a ona nechtěla spadnout na zem, jako tenkrát před tím, než skončila v nemocnici.
,,No víš.... moji rodiče zemřeli tak, že..."