Navždy spolu (15.část)

Laura si otřela slzu a porovnala se na kameni, protože už jí tlačil do pozadí. Matěj také seděl na kameni a napnutě se na ní díval a vyčkával, až začne vyprávět. Laura se zhluboka nadechla a dala se do vyprávění.
,,Takže Matěji dneska ti povím, jak zemřeli mí rodiče. Nebude to veselý příběh a budu u toho hodně brečet. Předem tě chci poprosit, abys mi neříkal, že to bude dobrý, protože nebude... " Matěj kývl hlavou, jakože rozumí a Laura se dala do vypravování. ,,Jednoho dne jsem měla brzy ráno trénink a jelikož jsme s rodiči bydleli daleko od civilizace, takhle to říkala moje mamka, tak mě na tréninky vozili. Ve skutečnosti jsme nebydleli moc daleko, bylo to jen pár kilometrů, ale to je vedlejší. Byla sobota a jak už jsem řekla, měla jsem trénink a rodiče se dohodli, že mě poveze taťka. Vzala jsem si věci a při odchodu ještě hodila pití do tašky, pak jsem se rozloučila s mamkou. Nasedla jsem si do auta a s taťkou jsme se vydali směrem do města. Jeli jsme a měli jsme takový zvyk, že jsme si vždy pustili cédéčko s našimi oblíbenými písničkami a ty jsme si pak zpívali a jízda nám utíkala. I ten den jsme si to cédéčko pustili." Laura přestala vyprávět, zhluboka dýchala a popotahovala zároveň. Matěj jen seděl a nic neříkal, občas jí soucitně sevřel ruku, ale jinak byl potichoučku jako pěna. ,,Zpívali jsme si a pomalu jsme sjížděli na dálnici, taťka se zařadil do pomalého pruhu, protože nenáviděl rychlou jízdu. Jeli jsme a zpívali, cítila jsem se skvěle a natěšeně na trénink, jenže pak... pak to všechno vzalo rychlý zvrat. Dvě auta se začala předjíždět, což si vybralo svou daň. Jak se tak předjížděly, narazily do kamiónu a ten.... " Laura se rozbrečela ještě víc, vzpomínky jí tak bolely. Matěj jí objal, ale ona ho od sebe odstrčila, chytla se rukama okolo kolen a brečela, ale pak se zase dala do vyprávění. ,,No ten kamión nás natlačil na svodidla, taťka se snažil zabrzdit a nechat ten kamión odjet dál od nás, povedlo se mu to, kamión jel dál, ale i tak to peklo neskončilo... Taťka se tak snažil získat kontrolu nad autem, ale... ale.... nezvládl to. I přes všechnu snahu jsme najeli na svodidla a prorazili je. Pořád vidím taťky vyděšený pohled, kterým se na mě podíval, nikdy jsem ho neviděla se tak rychle otočit jako tenkrát..... A víš jak jsou takový ty tyčky u svodidel, nevím jak se tomu říká, ale prostě je to součást svodidel..." ,,Vím co myslíš." Matěj se na Lauru díval chápavým a soucitným pohledem. Bylo mu jí tak líto. ,,Dobře tak když víš, můžu pokračovat. Jak jsme prorazili ty svodidla, nabourali jsme do jedné z těch tyček, byla to taková rána, že se roztříštilo přední sklo a taťka jím proletěl, protože se auto o tu tyč prudce zastavilo. Já sama jsem se pořádně bouchla do hlavy o sedadlo přede mnou a pak se zase vrátila rychle dozadu. Nevěděla jsem co mám dělat, seděla jsem připoutaná vzadu na sedadlu a pozorovala jak taťka leží na zemi před autem. Po chvíli mi došlo, že bych mu měla jít pomoc a proto jsem se rychle odepla a vyběhla ven. Běžela jsem k němu, všude bylo tolik krve.... Viděla jsem v jeho tváři slzy i já jsem brečela, když jsem ho uviděla. Ležel tam v té krvi a v těch střepech a mě bylo jasné, že umírá. Vrhla jsem se k němu, padla jsem na kolena a snažila se ho zvednout, ale jen se mi svalil na kolena.Volala jsem na všechny strany o pomoc, protože já sama jsem první pomoc neuměla, bylo mi jenom 7 let, nikdo mě to neučil. Držela jsem ho za ruku a řvala z plných plic, jenže pláč mi to stěžoval. Nikdo nepřicházel, NIKDO!!! Všem to bylo jedno, všem bylo jedno, že mi taťka umírá v náručí. Snažila jsem se s ním mluvit, aby byl při vědomí, než někdo zavolá sanitku. Říkala jsem mu, jak moc ho Miluju a že nechci aby odešel, že mi to nemůže udělat ani mamce to přece nesmí udělat. Říkala jsem mu, že to zvládne a on se na mně jen díval a snažil se usmívat, ale slzy nezakryl. Viděla jsem na něm, že se mi snaží taky něco říct, muselo ho to bolet, protože jsem viděla jak mu po tváři přejel bolestný výraz....." Laura přestala s vyprávěním a opět začala lapat po dechu. Oči měla už pěkně nateklé od pláče. Matěj věděl, že by jí měl nechat chvíli klidu, ale nemohl si pomoc. ,,Řekl ti to nakonec?" Laura se na něj podívala, slzy se jí draly z očí. ,,Ne neřekl.... už to nestihl, smrt byla příliš rychlá, vzala mi ho dřív než mi stihl cokoliv říct. Odešel z mého života bez rozloučení..." ,,To mě moc mrzí." Matěj Lauru chytil za ruku. ,,Muselo to pro tebe být strašné." ,,Taky že bylo, nikdo mu nepomohl, nikdo nezastavil svý debilní auto ani ten řidič kamiónu, nikoho nezajímalo, že sedmiletý holce umírá táta v náručí. Všichni se starali sami o sebe. Ani si nepamatuji, jak jsem se dostala domů. Potom co umřel mám okno, nic si nepamatuji, jen útržky jak mě od něj nějaký lidi odtahují, taky si vybavuji blikající světla a pak už nic. Vzbudila jsem se v posteli vedle mamky. Dívala se na mě a brečela. Přitulila jsem se k ní a obě jsme byly zticha, až nakonec mi mamka řekla, že musíme být silný, že to zvládneme, i když to teď bude těžký. Pohřeb jsme obě probrečely a pak ještě několik dní potom jsme brečet nepřestávaly. Mamka mi slíbila, že na mě dá pozor, že to zvládneme. Večer vedle mě občas ležela a když ne, vždy ke mně přiběhla, když jsem se s křikem budila ze spaní. Byla tu pro mě vždycky, když se mi vracel sen o taťkovi. Jenže pak se něco změnilo. Asi po půl roce se začala chovat divně. Mluvila sama se sebou a když jsem se jí zeptala s kým mluví, říkala že s tátou. Že ho prý vidí, nebrala jsem jí to, protože byla šťastná a netrápila se tolik. Ale měla jsem jí to vzít." ,,Proč? Co se stalo?" ,,Často jsme chodily na kopec, který byl u té dálnice, kde umřel, dívaly jsme se dolů na auta a vzpomínaly jsme na něj. Jednoho dne jsme tam šly jako obvykle a mamka si najednou začala povídat sama se sebou. Neřešila jsem to, což byla chyba. Když jsme došly na místo, kde byla lavička na odpočívání, byla už mamka zticha, sedly jsme si a ona se opět začala chovat divně. Zničeho nic začala mávat a dívala se přitom na dálnici, zamávej tátovi, řekla a pak se prudce zvedla. Koukala jsem na ní, vypadala jako když je mimo. Stála a mávala a pořád mě pobízela ať tátovi zamávám. A pak řekla větu, ze které mě zamrazilo. Řekla mi, že táta chce aby šla za ním, že na ní mává a ukazuje jí, ať jde za ním. Než jsem jí stačila říct, že to je hloupost, rozběhla se z toho kopce dolů. Vyskočila jsem na nohy a běžela za ní, jenže byla hrozně rychlá, už dobíhala ke svodidlům a já zakopla o kámen. Pořád slyším jak auta začala brzdit. Tohle místo byl úsek častých nehod, ale na to jsem myslet nechtěla. Ten zvuk brzd byl strašnej a pak najednou rána. Srazilo jí auto." ,, Proboha, řekni že si děláš srandu." ,,Ráda bych si jí dělala, jenže to není sranda. Když se mi povedlo dostat na nohy a doběhnout za ní, už jsem slyšela zvuk přijíždějící záchranky. Přejela a z ní vyskočili záchranáři a hned mamku naložili na nosítka a dali jí dovnitř, i mě strčili do auta a zabouchli za náma. Rychle naskočili a už jsme jeli do nemocnice. Mamka byla při vědomí a nevypadala, že by jí něco bylo, držela mě za ruku a pořád opakovala, že tam byl. Až pak najednou přestala mluvit, nevěděla jsem co se děje, doktor co seděl se mnou vzadu se k ní ihned vrhnul a připojil jí na přístroje, začal jí oživovat, ale neměl štěstí, už se neprobrala.... V nemocnici mi doktor řekl, že to bylo vnitřní krvácení a nedalo se s tím už nic udělat. No a takhle jsem v sedmi letech přišla o rodiče a skončila u tety v péči." ,,To mě moc mrzí zlato, nevím co říct." Laura brečela a Matěj ji objal, bylo mu jí tak moc líto. Soucítil s ní, vnímal její bolest a smutek, ale nevěděl, jak jí pomoci, a tak jí jen objímal a hladil po vlasech. ,,Strašně mi chybí, odešli tak rychle a bez rozloučení, na tohle jsem nebyla připravená. Chtěla bych aby se vrátili zpátky, vím, že to je nemožné, ale i tak si to pořád přeju." Matěj jí sevřel ještě víc a nechal jí, aby se vybrečela, nic jiného dělat nemohl, kouzelník nebyl, aby je vrátil zpět do Lauřina života a tak tam jen seděli v tichu přerušovaném vzlykáním a popotahováním.